O možnosti zapojení ČR do struktur Severoatlantické aliance se začalo diskutovat už krátce po listopadu 1989. S rozpadem sovětského impéria a vznikem nových demokratických států ve střední a východní Evropě vznikla příznivá situace k zahájení nové etapy vývoje vztahů mezi státy v tomto regionu charakterizované dialogem, spoluprací a partnerstvím. Poslední desetiletí však přineslo i nové zdroje nestability, a to konflikt v bývalé Jugoslávii, oživení extrémního nacionalismu, zvýšení netolerance vůči etnickým menšinám i vzrůstající nebezpečí mezinárodního terorismu.
Na měnící se situaci na starém kontinentě přirozeně reagovala i Organizace severoatlantické smlouvy (NATO), která přijala již v průběhu roku 1990 řadu důležitých dokumentů (např. Deklaraci o transformaci, nové koncepci a cílech, či Deklaraci o míru a spolupráci). K zásadním předělům náleželo především vytvoření Severoatlantické rady pro spolupráci, jejímž úkolem bylo koordinovat spolupráci mezi 16 členskými státy NATO a zeměmi střední a jihovýchodní Evropy. Její zahajovací jednání se konalo na úrovni ministrů zahraničních věcí v prosinci 1991 a navázalo na ně setkání náčelníků generálních štábů v Bruselu ve Vojenském výboru NATO v dubnu 1992.
Myšlenku na rozšíření NATO potvrdil i lednový summit v roce 1994, který vyhlásil projekt Partnerství pro mír (PfP), jehož záměrem bylo překročit rámec dosavadního dialogu a prohloubit politické a vojenské svazky a tak přispět k posílení bezpečnosti v euroatlantické oblasti. Tzv. Rámcový projekt tohoto projektu vymezil oblasti vzájemné spolupráce, především mělo být dosaženo průhlednosti plánování obrany a sestavování rozpočtů či zajištění demokratické kontroly ozbrojených sil.
Dalším cílem bylo umožnit novým partnerům zúčastnit se mezinárodních operací na ochranu míru, a to mimo rámec vlastní společné obrany Aliance a mimo její území. To předpokládalo k určitému termínu dosažení interoperability s ozbrojenými silami Aliance. Všichni účastníci projektu PfP měli možnost sestavit Individuální program Partnerství (IPP), program České republiky byl přijat 25. listopadu 1994 a v následujícím měsíci byl partnerským zemím předložen Proces plánování a hodnocení v PfP (PARP).
Další mezník představoval Madridský summit, na němž Aliance vyzvala Českou republiku, Polsko a Maďarsko k jednání k přistoupení k Severoatlantické smlouvě, k tak zvaným akcesním rozhovorům, které proběhly na podzim roku 1997. Podle usnesení vlády ČR ze dne 3. září 1997 vedl delegaci ČR náměstek ministra zahraničních věcí Karel Kovanda. Září a následující měsíce byly vyplněny intenzivními přípravami na tyto rozhovory, které měly Alianci získat informace o tom, zda budoucí členové budou schopni dostát všem požadavkům, pro pozvané země měly přinést podrobné informace o podmínkách vstupu do NATO.
První z akcesních rozhovorů se uskutečnil 23. září 1997 a byl věnován politickým otázkám, mezi jiným se delegace ČR zavázala dodržet závazek ČR zvyšovat vojenské výdaje o 0,1 % HDP ročně až do roku 2000, který přijala 18. září předcházejícího roku, tak, aby v roce 2000 činily výdaje na obranu zhruba 2 % HDP. Současně ČR potvrdila závazek řešit mezinárodní spory mírovými prostředky, zdržet se hrozby či použití síly apod.
Řešení komplexu otázek týkajících se obrany se řešilo na dalším setkání, jež proběhlo 6. října. Byl projednán postupný přechod na plánovací procedury Aliance. Ta na základě intenzivních konzultací též získala realistické představy o nákladech ze společného rozpočtu NATO pro nové členské země a umožnila jim určit cíle pro výstavbu jejich ozbrojených sil. ČR také potvrdila úsilí pokračovat v plnění programu Partnerství pro mír. Poté následovalo jednání o zajištění bezpečnosti informací, načež se závěrečná schůzka konala 10. listopadu 1997.
Podepsání akcesního protokolu představoval další důležitý mezník. O několik dní později odeslala vláda České republiky generálnímu tajemníkovi NATO tzv. Letter of Intent, v němž opět potvrdila odhodlanost převzít všechny povinnosti a závazky vyplývající z protokolu a naplnit požadavky na členství v NATO.
RED