Zemřel Šimon Peres, politik s vojenskou minulostí

Ve věku 93 let zemřel ve středu 28. září bývalý izraelský prezident Šimon Peres. Od roku 1959 do roku 2007 byl poslancem izraelského parlamentu, dvakrát zastával funkci premiéra, v letech 2007 až 2014 zastával úřad izraelského prezidenta. Významnou součástí jeho života bylo i úzké spojení s izraelskými ozbrojenými složkami.

Od založení Státu Izrael v roce 1948 zastával řadu diplomatických a vojenských funkcí. Během své politické kariéry vystřídal pět politických stran a ve dvou z nich (Ma'arach a Strana práce) byl předsedou strany. Byl členem dvanácti izraelských vlád. V roce 1994 obdržel společně s Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem Nobelovu cenu míru za mírové rozhovory, které vyústily v Oselské dohody, jichž se zúčastnil jako izraelský ministr zahraničí.

Narodil se roku 1923 v polské Višněvě a roku 1934 se spolu se svou rodinou přestěhoval do mandátní Palestiny. Studoval na Balfourově základní a střední škole a na gymnáziu v Tel Avivu, v roce 1938 přestoupil v patnácti letech na zemědělskou školu v mládežnické vesnici Ben Šemen a několik let žil v kibucu Geva. V Ben Šemenu vstoupil do židovské vojenské organizace Hagana, podstoupil výcvik se zbraněmi a stal se velitelem jednoho ze strážních postavení.

V roce 1944 vedl skupinu, která se podle plánu Davida Ben Guriona vydala na cestu přes Negevskou poušť k nejjižnějšímu bodu v mandátní Palestině, pohraniční stanici Um Rašraš u Rudého moře (od roku 1951 Ejlat). Jelikož však tato poušť byla uzavřenou vojenskou zónou, byla celá skupina zatčena a odvezena do Beerševy, kde byli její členové odsouzeni ke dvěma týdnům odnětí svobody. I přes jejich zatčení byl přínos výpravy nedocenitelný, neboť její účastníci vypracovali mapy oblasti, které o čtyři roky nově vzniklému Izraeli pomohly během války za nezávislosti při dobytí této oblasti.

V květnu 1947 vyslal Perese jeho domovský kibuc Alumot, aby se zapojil do činnosti vrchního velitelství Hagany, kde mu pozdější izraelský prezident David Ben Gurion dal na starosti mobilizaci nových lidí a nákup zbraní v zahraničí.

Po vzniku Izraele byl Peres v roce 1952 jmenován náměstkem generálního ředitele ministerstva obrany a roku 1953 se ve věku pouhých 29 let stal vůbec nejmladším generálním ředitelem ministerstva obrany. Měl na starosti nákup zbraní a navazování strategických spojenectví, která byla pro nově vzniklý stát velmi důležitá. Díky Peresovu zprostředkování získal Izrael vyspělé francouzské bojové stíhací letouny Dassault Mirage III, postavil jaderný reaktor v Dimoně a v roce 1956 společně s Francií a Spojeným královstvím dojednal trojstrannou dohodu, na jejímž základě byla téhož roku zahájena Sinajská válka.

V parlamentních volbách poprvé kandidoval v listopadu 1959 za stranu Mapaj, v té době nejsilnější politickou stranu v zemi. Byl zvolen poslancem a svůj mandát zastával za různé levicové či středové strany následujících téměř 48 let. Po volbách v roce 1959 byl jmenován náměstkem ministra obrany a tuto funkci zastával až do roku 1965.

V roce 1969 byl Peres jmenován ministrem pro imigranty a v roce 1970 ministrem dopravy a komunikací. V dubnu 1974 rezignovala premiérka Golda Meirová, Peres se tehdy utkal s Jicchakem Rabinem o funkci předsedy strany. Ve stranických primárkách zvítězil Rabin, soupeření mezi ním a Peresem jej však provázela po dvě následující desetiletí. V Rabinově vládě pak byl Peres jmenován ministrem obrany.

V době, kdy stál Peres v čele ministerstva obrany, provedla zvláštní jednotka izraelské armády Sajeret Matkal záchrannou operaci, s kódovým názvem operace Entebbe. Jednalo se o záchranu zhruba stovky cestujících letu společnosti Air France, unesených palestinskými teroristy z Lidové fronty pro osvobození Palestiny a německými Revolučními buňkami do Ugandy. Celá operace se odehrála v průběhu 57 minut a všichni rukojmí při ní byli zachráněni. Operace Entebbe v mezinárodním měřítku dala příklad všem zemím, jejichž občané se stali rukojmími únosců letadel a které doposud jednaly opatrně.

V roce 1986 se Peres stal ministrem zahraničních věcí, ve ve vládě národní jednoty (1988–1990) byl vicepremiérem a ministrem financí. Od roku 1992 zastával v nové Rabinově vládě funkci ministra zahraničí. Z této pozice zahájil jednání s Arafatovou Organizací pro osvobození Palestiny. Tato jednání nakonec vedla k mírovým dohodám z Osla, za které Peres, Rabin a Arafat získali Nobelovu cenu míru.

V roce 2000 Peres kandidoval v prezidentských volbách. Ve volbách však prohrál a prezidentem se stal Moše Kacav. V roce 2007 se Peres zúčastnil dalších prezidentských voleb a v druhém kole jej podpořila i část jeho oponentů. Šimon Peres tak byl zvolen izraelským prezidentem.

V listopadu 2007 stal prvním izraelským prezidentem, který promluvil před zákonodárným sborem muslimské země. Hovořil tehdy před Velkým národním shromáždění v Turecku. Koncem listopadu 2008 byl Peresovi britskou královnou Alžbětou II. udělen titul Velký kříž Řádu sv. Michaela a sv. Jiří. Funkci prezidenta zastával až do roku 2014.

Šimon Peres zemřel ve věku 93 let v nemocnici na následky cévní mozkové příhody, kterou prodělal dva týdny dní před tím.