Zmarněné životy dvou vojáků, kteří bojovali za svobodu Československa

Dne 25. května si připomeneme smutné výročí smrti dvou československých důstojníků na popravišti v důsledku jednoho z politických procesů padesátých let. Obrazem doby byla skutečnost, že jeden byl veteránem západního odboje a druhý hrdinou východního.

Miroslav Plešmíd se narodil 15. října 1912 v Praze, po české státní reálce začal studovat na Českém vysokém učení technickém v Praze v oboru stavebního inženýrství, kde dokončil čtyři semestry. Dne 1. října 1935 jej prezentovali k vojenské službě, v letech 1936–1937 prošel školou důstojníků lehkého dělostřelectva v záloze a 1. října 1937 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích. 14. srpna 1938 ho vyřadili v hodnosti poručíka dělostřelectva.

Po okupaci odešel 5. června 1939 do Polska a odtud do Francie, kde nejdříve vstoupil do Cizinecké legie a 23. září se stal příslušníkem československých jednotek v Agde. Od 1. října velel 1. baterie 1. československého dělostřeleckého pluku v Port la Nouvelle.

Po pádu Francie evakuoval do Velké Británie, kde sloužil u baterie baterii KPÚV. Podobně jako mnozí jiní příslušníci pozemních sil však řešil dilema válečného nasazení. Na rozdíl od příslušníků RAF nebyl zapojen do přímých bojů s nepřítelem, proto požádal o možnost přeložení k jednotkám Svobodné Francie. Od 13. září 1943 velel dělostřelecké baterii francouzského koloniálního dělostřelectva na Madagaskaru.

Z francouzské armády demobilizoval 31. srpna 1945, až po návratu do vlasti zjistil, že jeho snoubenka židovské národnosti zahynula v koncentračním táboře. Byl povýšen na štábního kapitána dělostřelectva a působil na MNO, v říjnu 1946 byl povýšen na majora dělostřelectva, potom jej povolali do 1. ročníku Vysoké školy válečné. Od května 1947 pokračoval na francouzské válečné škole ESORSEM, 1. října 1948 nastoupil 3. ročník Vysoké školy válečné. Jeho kariéru pak utnulo nečekané zatčení.

Josef Pohl byl důstojníkem s ne zcela typickým průběhem kariéry. Narodil se v Kostelci nad Orlicí 15. dubna 1911, absolvoval reálku s maturitou a potom České vysoké učení technické v oboru stavebního inženýrství, v letech 1934–1936 navíc vystudoval i Svobodnou školu politických nauk. Studium přerušil, aby mohl nastoupit vojenskou prezenční službu, po odchodu do zálohy (roku 1934 v hodnosti podporučíka) dostudoval.

Sen o přijetí do Vojenské akademie v Hranicích se mu splnil 30. září 1937, absolvoval ji 14. srpna 1938, kdy jej umístili k ženijnímu pluku 5. Po okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 nastoupil civilní povolání, jako stavební inženýr u generálního ředitelství stavby dálnic. V rámci své profese odešel v červnu 1940 do Polska, kam jej určili na silniční práce.

Když se na polské území probojovala Rudá armáda, připojil se k 1. československému armádnímu sboru v SSSR a v jeho řadách bojoval od 10. srpna 1944 až do konce války. Nejdříve dostal funkci zástupce ženijního důstojníka 3. československé samostatné brigády, od 22. srpna je zástupcem velitele 1. ženijního praporu a od 1. prosince velitelem ženijního praporu u 1. československé samostatné brigády, toho dne jej povýšili na nadporučíka ženistů. 1. března 1945 se stal již jako kapitán ženistů velitelem ženijního vojska 4. československé samostatné brigády.

Po osvobození byl 15. června 1945 umístěn k velitelství 1. oblasti v Praze jako velitel ženijního vojska, 4. září 1945 ho převeleli k hlavnímu štábu, 28. října 1945 dostal hodnost majora. V armádě sloužil do června 1949, kdy jej propustili, o měsíc později, 16. července, však byl zatčen Státní bezpečností společně s Miroslavem Plešmídem a dalšími občany.

Státní bezpečnost z nich vykonstruovala smyšlenou protistátní skupinu, která měla předávat špionážní informace západním mocnostem. Přiznání však byla z členů zkonstruované skupiny vynucena mučením.

Ve dnech 26. až 28. ledna 1950 proběhlo s údajnou skupinou jednání před Státním soudem v Praze, který Josefa Pohla a Miroslava Plešmída odsoudil k trestu smrti, dalších deset občanů k vysokým trestům odnětí svobody.

Poprava obou důstojníků se odehrála 25. května 1950 na nádvořích věznice Praha-Pankrác. Major Miroslav Plešmíd zemřel na šibenici v 5.30, major Josef Pohl v 5.45.

Jejich občanská i vojenská rehabilitace byla možná až po pádu komunistického režimu, kdy byli oba povýšeni na plukovníky in memoriam.

Ivo Pejčoch