Do osmdesátých: nové číslo Historie a vojenství se vrací i do gorbačovské éry

Čtenářům je k dispozici letošní druhé číslo časopisu Historie a vojenství, který vydává Vojenský historický ústav Praha. V časopise naleznou dva klíčové články vztahující se k éře 80. let 20. století,  jsou zde však i materiály týkající se některých zajímavých osobností československého vojenského života – jedná se např. o zpravodajského důstojníka plk. gšt. Františka Havla či generála Bohuslava Laštovičku.

Číslo 2/2019 Historie a vojenství otevírá materiál historika VHÚ Prokopa Tomka nazvaný Bezpečnostní aspekty rozmístění jaderných raket v Československu na podzim 1983 a reakce veřejnosti. Raketové nosiče se v tehdejší ČSSR nacházely v letech 1983-1988 a jak píše autor, jde o dosud poměrně málo zpracované téma poslední fáze studené války.

Tomek se nejprve věnuje obecné politické situaci tehdejší doby, popisuje i některé základní charakteristiky a technickou specifikaci raketových nosičů. Dále přibližuje reakci československé strany na rozmístění raket, přičemž ta se „plně podřídila sovětským požadavkům a zařídila i zdání kladného přijetí organizovanou společností.“

Tomek nicméně na různých místech cituje hlášení Státní bezpečnosti o skutečných náladách ve společnosti. Často se např. objevovaly nejrůznější fámy o tom, kde a jakým způsobem budou na našem území rakety umístěny. Mnozí také tvrdili, že rakety zde byly již před rokem 1983. Jednou z fám byly rovněž obavy některých mladších ročníků, že se vojenská služba prodlouží na tři roky.

Veřejnost se stavěla k rozmístění raket částečně lhostejně, částečně s obavami, vyskytly se ovšem i případy nesouhlasu a odporu. Objevily se anonymní letáky, některé třeba s textem: pryč s ruskými raketami, chceme mír, ne rakety. Nesouhlas vyjádřila také opozice, především Charta 77. Vlna protestů však netrvala dlouho, většina obyvatel přijala rozmístění raket mlčky a bez zájmu.

Na Tomkův materiál navazuje druhý text týkající se posledního desetiletí studené války a existence bipolárního světa. Nese název „Každý metr země socialistických států musí být urputně bráněn“ a věnuje se proměně vojenské doktríny Varšavské smlouvy v druhé polovině 80. let. Autorem textu je Matěj Bílý.

Autor zajímavým způsobem konfrontuje současné poznatky s míněním některých západních historiků, kteří ve svých výzkumech z 90. let vnímali Varšavskou smlouvu jako výrazně agresivní uskupení, které připravovalo masivní tažení do západní Evropy. Tuto zjednodušenou tezi uvádí do širších vojenských a politických souvislostí. Věnuje se samozřejmě i roku 1987, kdy Politický poradní výbor, nejvyšší orgán Varšavské smlouvy, vydal prohlášení o vojenské doktríně zdůrazňující její obranný charakter.

Historiky je tento krok často interpretován jako projev gorbačovské perestrojky. Významným pozadím však podle autora byla celková ekonomická situace v zemích východního bloku, především zastarávání vojenské techniky a neschopnost technologicky se vyrovnat sofistikovaným zbraním Západu. Defenzivní doktrína nebyla jen perestrojkovským aktem, ale rodila se z pochopitelných příčin již před nástupem Michaila Gorbačova.

V závěrečné části se autor zabývá tím, jaký dopad měla změna doktríny obecně na Varšavskou smlouvu. Podle některých se tak východní aliance přiblížila NATO, podle jiných však  změna doktríny neměla na fungování Varšavské smlouvy až tak zásadní dopad. Doktrínám NATO a Varšavské smlouvy bylo věnováno i setkání ministrů obrany USA a SSSR v roce 1988. Vedle těchto projevů poltického a vojenského uvolňování napětí však stále část východních stratégů žila v starém myšlení, kdy cílem bylo posilování vojenských výdajů Východu a snaha o převahu nad Západem. Kuriózně reagoval například československý generální štáb, který například soudil, že obrana přináší větší riziko environmentálních škod na vlastním území než příprava k útoku.

Autor v závěru shrnuje: „Úpravy vojenské strategie Varšavské smlouvy v Gorbačovově éře odrážely především defenzivu, v níž se v 80. letech ocitl celý východní blok. (…) Zatímco pro Gorbačova byla obranná doktrína principiální záležitostí, maršálové ji chápali pouze jako z reality vyplývající ústupek, který měl být pokud možno co nejmenší.“

Další materiál HaV 2/2019 se věnuje období druhé světové války. Petr Tvrdý se v textu „Je už ve veřejnosti také únava ze slavností…“ zabývá problematikou poválečného zřizování jednotných pamětních desek obětem německé okupace a zabitým povstalcům z května 1945, a to se zřetelem k desce generála Vojtěcha Luži a poručíka Josefa Koreše v Hřišti u Přibyslavi.

Milan Vyhlídal se v biografickém textu Zpravodajský důstojník plk. gšt. František Havel (1896-1977) zabývá osobností vojáka, který působil ve vojenském zpravodajství první republiky. Jádrem textu je Havlova práce ve zpravodajství v druhé polovině 30. let.

Dalším článkem věnovaným výrazné osobnosti je text Jiřího Rajlicha a Davida Majtenyiiho Bývalý dělostřelec ve službách strany, státu a parlamentu. Jde o první část materiálu věnovaného generálu Bohuslavu Laštovičkovi (1905-1981). Text mapuje jeho působení v čs. armádě za první republiky a také odchod do Španělska, kde bojoval v řadách interbrigadistů. Strávil zde rok a půl.

Ivo Pejčoch se v materiálu Vojenská rodina Heřmanů zabývá osudem tří bratrů, kteří byli všichni důstojníky rakousko-uherské armády a posléze se stali i důstojníky v armádě československé – dva byli dokonce generálové. Zajímavý je i příběh dalšího z rodinné dynastie, Františka Heřmana (1920-2007), který byl vedle své vojenské kariéry i výtvarníkem a autorem snad nejznámější československé bankovky, zelené stokoruny s Pražským hradem platící od roku 1961 až do počátku 90. let.

V závěru Historie a vojenství 2/2019 najde čtenář některé kratší materiály, včetně textu věnovaného ukončení expozice vojenství VHÚ ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech či materiál věnovaný restaurátorským pracím na francouzské pistoli model 1763/66.

Časopis Historie a vojenství vydává Vojenský historický ústav Praha, číslo 2/2019 vyšlo v těchto dnech a výtisky v ceně 99 korun je možné koupit v běžných prodejních sítích.

RED