Československému lodnímu vojsku dominoval padesátimetrový Masaryk

Historie československého lodního vojska určitě patří k tém méně známým. Tuto mezeru nyní vyplňuje historik VHÚ Praha Ivo Pejčoch, jehož studie „Československé lodní vojsko 1918–1959“ vyšla v novém čísle časopisu Historie a vojenství číslo 4/2012. Přinášíme z ní krátký výběr.

Hned v úvodu autor zmiňuje, že už v dobách Rakouska-Uherska bylo možné na Dunaji pozorovat poměrně početnou flotilu hlídkových plavidel. Na tuto tradici navazovaly i ozbrojené složky nově vzniklého Československa. Dunajská hraniční linie byla navíc po rozpadu rakouského mocnářství horkou půdou - Maďarsko usilovalo o získání slovenského území a není proto divu, že právě zde působilo hlavní jádro československého lodního vojska.

Dunaj, Labe i Sibiř

V úvodu textu se Ivo Pejčoch vrací k unikátnímu prologu existence čs. lodního vojska. Šlo o působení tzv. Námořního oddílu, který byl vybudován legiemi na Dálném východě. V roce 1918 disponoval ve Vladivostoku dvěma parníky a později i ledoborcem, plavidla se využívala zejména k dopravním účelům. Legionáři měli i dva malé parníky na jezeře Bajkal, nouzově vyzbrojená houfnicemi. V srpnu 1918 se dokonce účastnila bojového střetnutí se silami rudých u přístavu Mysová, legionářské lodě tehdy zničily bolševický ledoborec Bajkal.

Jedním z prvních kroků po vzniku republiky bylo převedení příslušníků právě zaniklé rakousko-uherské maríny do řad běžné armády, k dělostřelcům. Jednotky například chránily ústí řek Ipeĺ a Hron před případným nájezdem maďarských hladinových sil. Boje na slovenském území se přitom staly nejdramatičtějším nasazením československých lodních sil v období první republiky, přestože vojáci bojovali jako pěchota.

V roce 1919 byly postaveny dva oddíly, které soustředily lodní výzbroj na československém území. Jeden byl dislokován na Labi s posádkou v Litoměřicích, druhý na Dunaji, s posádkou v Bratislavě. Vzhledem k povaze obou toků byly největší lodě umístěny na Dunaji; litoměřický oddíl měl charakter spíše dopravní, průzkumné a ženijní jednotky. Při reorganizaci počátkem 20. let vznikl samostatný vodní prapor s posádkou v Bratislavě, oddíl v Litoměřicích byl zrušen.

Vodní prapor v Bratislavě se skládal z velitelství, mostní roty, lodní roty, minové roty, náhradní roty a arsenálu. Pejčoch uvádí, že mužstvo bylo trénováno v plavbě na loďkách, signalizaci, odstraňování překážek, minování i odminování, stavbě přehradních baráží, palbě z těžkých kulometů a řadě dalších činností. Velké čluny vyplouvaly na cvičení, při manévrech například zaujaly postavení u Děvínského hradu a nacvičovaly uzavření řeky a odražení nepřátelského útoku.

Jakými plavidly jednotka disponovala? Nelehkou situaci po roce 1918 popisuje Ivo Pejčoch takto: „Po skončení první světové války se poměrně mohutná rakousko-uherská říční flotila stáhla do Budapešti. V roce 1920 byla většina plavidel rozdělena mezi nástupnické státy na Dunaji, tedy Maďarsko, Jugoslávii, Rumunsko a Rakousko. Československá republika projevovala rovněž zájem o získání některých člunů, ale z různých důvodů vyzněly tyto snahy naprázdno. V prvních letech tak hlavního dodavatele představovala loděnice v Ústí nad Labem, kde se nacházely rozestavěné říční čluny ještě z let války.“

Jako první se v roce 1919 podařilo dokončit šestici menších vlečných člunů ocelové konstrukce, následovaly dva mírně zmenšené čluny smontované Škodovými závody v Komárně. Skutečnými bojovými plavidly se stala až dvojice dělových člunů Md-1 a Md-2; jednalo se původně o dřevěné rakouské čluny, určené pro zachycování cvičných torpéd na moři. Jejich výzbroj tvořil na přídi i na zádi horský kanón ráže 75 milimetrů, na nástavbě byly lafetovány dva těžké kulomety ráže 7,92 mm.

Roku 1920 dodala Ústecká loděnice dvojici strážních člunů Ms-5 a Ms-6, které později prošly rekonstrukcí na minonosné. Zadní část trupu byla snížena, odtud se spouštěly miny na hladinu. Roku 1922 dodala Ústecká loděnice sérii šesti lehkých dřevěných strážních člunů, které díky vhodně tvarovanému trupu a dobrému poměru výkonu k výtlaku dosahovaly slušné rychlosti. Ve třicátých letech pak byly zařazeny do služby těžké vlečné čluny a také nové lehké vlečné čluny. Posledním válečným plavidlem předmnichovského Československa se stala moderní pancéřovaná minonoska, dokončená v létě 1938 a předaná armádě v říjnu téhož roku. Druhá minonoska byla dokončena až v létě 1939, převzaly ji už německá vojska.

Válečný Masaryk

Největším československým válečným plavidlem byla hlídková loď President Masaryk. Loď byla slavnostně zařazena do služby v roce 1932. Vycházela z požadavků na hlídkovou loď, schopnou v určitém rozsahu bojové činnosti. Stavba lodi byla zahájena v roce 1929, ještě před dokončením bylo nutné odstranit mnohé konstrukční nedostatky. Loď měla délku 50 metrů, šířku paluby 6 metrů a výtlak 214 tun. Ponor byl pouze jeden metr. Dvě parní turbíny měly výkon 2 300 koňských sil a loď dokázala vyvinout rychlost přes 30 kilometrů v hodině. Výzbroj činily čtyři 66 mm kanóny, čtyři kulomety 7,92 mm a deset min. Posádku tvořilo 46 mužů.

President Masaryk byla loď na říční poměry relativně veliká, často vyplouvala v čele flotily na cvičení. Po mnichovské dohodě však ztratila pro obranyschopnost Druhé republiky význam. Slovenský štát pak byl donucen předat všechna větší vojenská plavidla Říši a hlídkovou loď s dvěma těžkými vlečnými čluny a minovými prámy odeslali do Lince. Loď dostala nové jméno Bechelaren a byla opatřena protiletadlovým rychlopalným kanónem ráže 20 milimetrů. Po zahájení balkánského tažení sloužila jako součást ochrany dunajské říční cesty před útoky jugoslávských partyzánů, v roce 1943 prošla modernizací. Přestavba výrazně změnila vzhled lodi, oba komíny zmizely, turbíny byly nahrazeny dvěma šestiválcovými ponorkovými diesely. V říjnu 1944 byla loď v oblasti Železných vrat při leteckém útoku poškozena, ale byla opravena. V roce 1945 operovala západně od Vídně a vrátila se na základnu v Linci, kde ji ukořistily americké jednotky. Bez výzbroje a ve vleku za remorkérem se do Bratislavy vrátila až na konci roku 1947.

V roce 1948 dostala nový název - Hlídková loď PM. Měla být vytažena na souš a osazena výzbrojí, opravy však probíhaly spíše svépomocí a vedly se hlavně diskuze o jejím konečném účelu a výzbroji. Vojenské využití s postupujícím časem pozbývalo smyslu, zamítnut byl i návrh přestavby na výletní loď. Po přemístění do Komárna byl demontován pohonný systém, trup sloužil jako pracovní ponton. O konci plavidla Pejčoch píše: „Smutnou tečku za jeho osudem udělala roku 1978 aktivita příslušníků Socialistického svazu mládeže, kteří v rámci známé Akce Z rozřezali trup na šrot. Pokud by byl v Komárně vydržel jen o jedenáct let déle, mohl se z torza někdejší největší československé válečné lodi stát muzejní exponát.“

Konec loďstva

Během existence Slovenského štátu říční flotila neexistovala, její plavidla převzaly německé jednotky. Menší plavidla byla během války zničena, některá se ocitla v sovětské Dunajské flotile. Potřeba rychle obnovit lodní jednotku na Dunaji nebyla po konci války naléhavá, až v prosinci 1946 došlo ke vzniku samostatného 14. ženijního praporu v Bratislavě. Do jeho sestavy patřila lodní a minová rota, jež však disponovala pouze šesti většími plavidly.

Lodní technika v té době pocházela především z Ústí nad Labem, kde se za války dostavovaly čluny různých typů pro německé ozbrojené síly. Nejsilněji vyzbrojeným plavidlem poválečné doby byl dělový člun DČ-1, původně německý Pionier Sicherungsboot 43. Člun měl nízkou pancéřovou nástavbu, v přední části byla otočná věž pocházející z německého středního tanku Panzer IV. Výzbroj tvořil kanón ráže 75 milimetrů a čtyřhlavňový protiletadlový kanón ráže 20 milimetrů, rovněž německého původu. V rámci vojenské základní služby na lodi jako obsluha palubního kanónu sloužil vojín ing. Miroslav Hubert, pozdější autor řady prací o historii československé říční plavby. Člun vyplouval na ostré střelby k lomu u Děvína, při obratu vypálil dva granáty z tankového kanónu a několik dávek z protiletadlového čtyřčete na zádi.

V létě 1950 byl v Bratislavě založen 52. pontonový pluk, jehož součástí se stal i stávající 14. ženijní prapor. K poslední reorganizaci došlo v roce 1957, když byla lodní rota změněna na rotu říčního zatarasování. Její historie však byla už jen krátká.

„V roce 1958 přijala Rada obrany Varšavské smlouvy v Budapešti usnesení, podle něhož byla vojenská obrana Dunaje převzata sovětskou Dunajskou flotilou,“ píše Pejčoch. „Účastnické státy se na Dunaji měly do budoucnosti soustředit především na problematiku ochrany státních hranic, tedy otázky, spadající spíše do jurisdikce ministerstev vnitra než obrany… V tomto případě se však jedná o zcela jinou kapitolu vojenských dějin, čluny Pohraniční stráže nebyly určeny k bojovým operacím při obraně výsostného území Československa, nýbrž k zamezení jeho občanům v útěku do Rakouska.“

Zrušení říčních válečných lodí bylo z vojenského i ekonomického hlediska logické. Pejčoch uzavírá: „Prudký vývoj moderních technologií v celé řadě oblastí význam říčních bojových lodí již v letech druhé světové války výrazně snížil a tento trend postupoval i po jejím ukončení. Úderu proudových taktických letounů by slabě či vůbec pancéřovaná pomalá loď nemohla odolávat a s vývojem prostředků vzdušného průzkumu by ji nepřítel navíc dokázal záhy lokalizovat.“ Říční vojenské lodě a čluny dnes provozují především země s mohutnými toky, jako je Rusko a některé státy Afriky a Jižní Ameriky. Plní tam zejména hlídkovou a strážní funkci.

Celý článek „Československé lodní vojsko 1918–1959“ naleznete na stranách 4-25 čtvrtletníku Historie a vojenství, číslo 4/2012. Výtisky časopisu v ceně 99 korun je možné koupit v běžných prodejních sítích, případně přímo ve Vojenském historickém ústavu Praha – v Armádním muzeu Žižkov. Časopis vydává Vojenský historický ústav Praha a jde již o 61. ročník.