Roku 1930 využilo Ministerstvo národní obrany faktu, že mělo k dispozici větší množství motorů Hispano-Suiza 8Fb o výkonu 300 koní, a vzneslo požadavek na zkonstruování cvičného letounu pro pokračující výcvik, který by nesl právě tento motor. Zvítězila konstrukce firmy Praga, navržená inženýry Benešem a Hajným, jež dostala označení BH-41 (E-41). Jednalo se o dvoumístný dvouplošník s celodřevěnou konstrukcí a pevným podvozkem. Rozpětí křídel činilo 11,15 m a délka stroje 7,72 m; hmotnost prázdného letounu byla 1027 kg. Letoun mohl letět maximální rychlostí 220 km/h; jeho dostup činil 4800 m n. m. Stroj se hodil i k nočnímu létání. Do služby v čs. letectvu byl letoun E-41 zaveden roku 1931 a celkem bylo vyrobeno 43 strojů této verze.
Tento typ však měl potenciál pro další vývoj. Verze E-141, vybavená motorem ZOD 260, nebyla přijata do sériové výroby, úspěch však zaznamenala verze E-241 s motorem Walter Pollux II o výkonu 340 koní; jejím autorem byl Ing. Šlechta. Přepracováním draku došlo k prodloužení celého letounu na 8,30 m, maximální rychlost se zvýšila na 230 km/h a dostup na 5700 m n. m. Od roku 1936 bylo vyrobeno celkem 95 strojů této verze; po rozpadu meziválečné ČSR je využívala jak Luftwaffe, jak slovenské letectvo.