Čs. exilová armáda v Agde

Od samého počátku nacistické okupace odcházeli do zahraničí českoslovenští vlastenci, kteří hodlali bojovat proti Hitlerovi. Jejich prvním cílem bylo obvykle Polsko, hlavním centrem zahraničního odboje se však měla stát Francie. Mezi 22. květnem a 21. srpnem tak z Polska odplulo šest transportních lodí, jež do Francie stihly převést přes dvanáct set mužů. Další trasa, použitelná i po vypuknutí války, vedla přes Balkán, dobrovolníci přicházeli i z britského mandátu na Blízkém východě.

Mezinárodní postavení československého exilu bylo svízelné, kontinuitu s rozbitou ČSR zajišťovalo především nemnoho čs. diplomatů v cizích zemích, kteří v březnu 1939 neuposlechli rozkazů z okupované Prahy a nepředali své budovy německým zástupcům. Nejvýznamnější úlohu z nich hrál vyslanec v Paříži, Slovák Štefan Osuský, který jednal s francouzskou vládou již v srpnu 1939 o zřízení čs. exilového vojska. Vedoucí postavení si nárokoval Edvard Beneš, o slovo se hlásil i někdejší premiér Milan Hodža, jenž v obnoveném státě požadoval specifické postavení pro Slovensko.

Československým vojákům ve Francii se před vypuknutím války nabízel vstup do Cizinecké legie, popřípadě do koloniálních jednotek. Jednalo se o náročnou a nevděčnou službu, čs. vojákům však bylo přislíbeno, že v případě vypuknutí války jim bude umožněn přestup k čs. jednotkám, které v takovém případě vzniknou. V září 1939 se tak skutečně stalo. Za místo formování československého vojska byl vybrán tábor v jihofrancouzském městě Agde, ležícím na pobřeží Středozemního moře v oblasti Languedocu. Jednalo se o bývalý internační tábor pro španělské republikánské uprchlíky. Od 26. září byli v táboře soustředěni Čechoslováci uvolnění z Cizinecké legie a z koloniální armády; setkali se zde s dalšími dobrovolníky. 28. září byl vytvořen 1. čs. náhradní prapor a o den později 1. čs. pěší prapor. Teprve 2. října podepsal Štefan Osuský s francouzským premiérem Daladierem dohodu o obnovení čs. armády ve Francii. Francouzská vláda dále souhlasila s vytvořením leteckých jednotek a s působením čs. vojenského soudnictví. Na tomto základě se čs. vojsko rozvíjelo. 16. října vznikl 1. pěší pluk, 15. listopadu 2. pěší pluk.

Naopak snahy o vytvoření exilové vlády nebyly úspěšné, a to jak kvůli neshodám mezi exilovými představiteli, tak kvůli odporu ze strany britské a francouzské vlády. Vznikl alespoň Československý národní výbor v čele s Benešem, dalšími členy byli Jan Šrámek, Eduard Outrata, Sergej Ingr, Rudolf Viest, Hubert Ripka, Juraj Slávik a Štefan Osuský (i nadále stál v opozici vůči Benešovi a počátkem roku 1942 byl zbaven politických funkcí). Výstavbou armády byl v rámci ČSNV pověřen Vojenský výbor v čele s generálem Ingrem. 17. listopadu 1939 vyhlásil Československý národní výbor mobilizaci čs. státních příslušníků mladších 50 let (dobrovolně se mohli přihlásit i muži do věku 55 let). Od počátku roku 1940 tak bylo postupně odvedeno celkem 8169 osob.

15. ledna 1940 byla pod velením generála Rudolfa Viesta založena 1. československá divize, potýkala se však s řadou problémů. Její jednotky, rozptýlené mezi Béziers a Avignonem, byly nedostatečně vyzbrojené, což se projevovalo zejména u dělostřelectva a protitankového dělostřelectva. Ze tří pěších pluků reálně fungovaly pouze dva. Problémy byly i s ubytováním a hmotným zabezpečením Čechoslováků. Československé jednotky měly dosti heterogenní složení. 23. února 1940 mělo čs. vojsko ve Francii 8535 mužů, z toho 45,16 % tvořili Češi, 44,63 % Slováci, zbytek tvořili příslušníci ostatních národností. V důstojnickém sboru však jasně převažovali Češi – ze 448 důstojníků bylo 411 české národnosti. V květnu 1940 měly čs. jednotky již 11 405 osob, z toho 40,7 % Slováků. Mezi vojáky slovenské národnosti byla rozšířena nechuť k ideologii čechoslovakismu, mnozí Slováci pobývali ve Francii dlouhodobě a neměli silnou vazbu na ČSR, situaci neulehčovala ani existence formálně samostatného Slovenského štátu. Do čs. jednotek byly odvedeny zhruba čtyři stovky bývalých interbrigadistů ze Španělska; vesměs se jednalo o komunisty oddané Moskvě. Problémem byla i nechuť k německému a maďarskému jazyku mezi českými a slovenskými vojáky – němčina byla rodným jazykem velké části židovských exulantů. O ideové jednotě a sounáležitosti mezi vojáky se tak zdaleka nedalo hovořit.

Po zahájení německého útoku v západní Evropě nebyla divize zapojena do boje jako celek, ale pouze její 1. a 2. pěší pluk a některé další složky. I přes všechny problémy, jimž čs. jednotky ve Francii čelily, se čs. vojáci osvědčili – v podmínkách všeobecného zhroucení Francie jim však nezbývalo nic než ústup, a pro ty, kdož chtěli pokračovat v boji, i evakuace do Anglie.