Otakar Frankenberger mladší plynule navazuje na knihu svého stejnojmenného otce Husitské válečnictví, kterou jsme si představili v jednom z předchozích příspěvků zde. Pokračuje vývojem taktiky po bitvě u Lipan a popisuje její postupnou proměnu, kterou dokládá na konkrétních příkladech vojenských kampaní zasazených do kontextu politických dějin, a jeho výklad končí osudnou bitvou u Moháče. Kategoricky neguje možnou kombinaci husitské defenzivní taktiky vozové hradby s dosavadní taktikou, kdy vedla hlavní útok těžká jízda složená z rytířů a jejich družin. Dle jeho závěrů tak hlavně převládá využití vozové hradby, v rámci kterého byly neustále zdokonalovány její manévrovací schopnosti, což v samém důsledku zapříčinilo jistou stagnaci vývoje, kdy obě strany vyčkávaly nepřátelského útoku. Na straně druhé ale znamenala jistý impuls pro stále vzrůstající počet a technické zdokonalování palných zbraní. Vedle toho se stal specifikem poděbradské doby stále stoupající počet žoldnéřů operujících v královském vojsku a povolané městské hotovosti. Postupný vývoj dává vzniknout manévrovací taktice a následně tak vystupuje do popředí význam vycvičené pěchoty, pro kterou chápe jako průlomovou bitvu u Thomaswalde mezi Slezskou Boleslaví a Chojnowem v roce 1488. Tam pěší vojsko Matyáše Korvína zaútočilo na vozovou hradbu slezských knížat a zaznamenalo částečný úspěch. Frankenberger se v tomto ohledu ostře vymezuje proti dosavadním závěrům především německých historiků, kteří dle jeho názoru plně nedocenili vývoj husitské taktiky boje a mylně se omezovali na konstatování, že předobrazem dalšího evropského vývoje byla švýcarská pěchota. Celkově tedy soudí, že podíl husitského válečnictví je vůči ní naprosto rovnocenný a z celé knihy tak silně vystupuje snaha o rehabilitaci jeho přínosu.
Autor se narodil 14. června 1911 v Praze. Stejně jako jeho otec Otakar Frankenberger vystudoval práva a věnoval se také vojenské historii. Za druhé světové války byl otec popraven za účast v odbojové činnosti, on sám byl při útěku z protektorátu zadržen a až do osvobození byl držen v koncentračních táborech Birkenau a Buchenwald. Krátce sloužil u policie, ale v roce 1950 musel její řady opustit. Kvůli obvinění z pobuřování proti republice byl zatčen a odsouzen k nuceným pracím v jáchymovském dole. Po amnestii se živil nejprve jako úředník, později jako pomocný dělník ve slévárně a v této době také navázal kontakty s Vojenským historickým ústavem, kde od roku 1968 pracoval. Za normalizace byl penzionován, odborné činnosti se ale věnoval i nadále. Zemřel 6. listopadu 1998. Kromě představované monografie je autorem celé řady studií, článků a publikací, jmenujme například Václav Radecký z Radče, a Slavní vojevůdci z edice Kdo je kdo, které také patří do fondu Knihovny VHÚ.
Kniha je vázána v pevných deskách o rozměrech 21 x 14 centimetrů a má celkem 196 stran. Přílohy obsahují 44 map a schémat, z toho 17 celostránkových, a 12 černobílých fotografií a vyobrazení. V dodatku je připojeno Václava Vlčka z Čenova Naučení o šikování jízdních, pěších i vozů, které bylo sepsáno patrně v poslední dekádě 15. století. Kapitola Přehled vývoje pevnostní války v XV. století navíc obsahuje stať Stálá opevnění doby poděbradské a jagellonské, kterou napsal Dobroslav Líbal. Husitské válečnictví zaujme především komplexností popsaných jevů, které v základu slouží pro doložení autorových závěrů, ale zároveň patří mezi často citovanou sekundární literaturu, a proto by nemělo uniknout pozornosti čtenářů.
Citace:
Frankenberger, Otakar. Husitské válečnictví po Lipanech. Praha: Naše vojsko, 1960.