První pražská defenestrace, která proběhla 30. července 1419, a následné úmrtí krále Václava IV. Lucemburského 16. srpna 1419 na Novém hradě u Kunratic roztočily kolotoč husitských válek. Václavovým nástupcem se měl stát jeho bratr, uherský a římský král Zikmund Lucemburský. Stavové pro něho připravili korunovační podmínky, které dávaly stavům značnou moc a privilegia, což bylo pro Zikmunda nepřijatelné, neboť chtěl vládnout jako silný král.
V březnu 1420 proto odjel na říšský sjezd do slezské Vratislavi, kde byla vyhlášena první křížová výprava proti husitům. Zikmund využil přítomnosti předních šlechticů z říše a již koncem dubna proto mohl se svým vojskem zahájit tažení do Čech. Začátkem května před králem kapituloval Hradec Králové a Zikmund s křižáky postoupil ke Kutné Hoře, odkud se chystal k dalšímu tažení na Prahu, která byla hlavním ohniskem odporu. Situace Pražanů nebyla nijak dobrá, neboť na Vyšehradě se stále držela královská posádka a 7. května vydal nejvyšší purkrabí pan Čeněk z Vartemberka královským také Pražský hrad. Pražanům vyhlásilo nepřátelství přes 350 českých šlechticů či měst, a proto ke králi Zikmundovi vyrazilo poselstvo se záměrem jednat o kompromisu. Zikmundovy požadavky byly ale pro Pražany nepřijatelné, a proto se odhodlali k obraně. Velkou posilu pro ně představoval fakt, že jim na pomoc 18. května vyrazil z nově založeného města Tábor husitský vůdce Jan Žižka z Trocnova. Do Prahy vstoupila armáda táboritů již 20. května. Jak by se další situace v Praze vyvíjela bez Žižkovy pomoci, můžeme pouze spekulovat, ale lze konstatovat, že poměr sil by byl vychýlen výrazně v neprospěch Pražanů.
Král Zikmund dorazil s prvními oddíly před Prahu až 30. června a usadil se ve Zbraslavi. O následujících událostech obléhání Prahy a bitvy na Vítkově jsme již psali (zde a zde), a považujeme je proto za dostatečně známé.
Období husitské revoluce a husitských válek představovalo za první republiky důležitou etapu ve výzkumu našich vojenských dějin už jen pro své ideologické ukotvení a vymezení proti německému živlu. Proto mezi lety 1920−1938 vyšlo velké množství odborných studií s husitskou tématikou. K těmto publikacím se počítá také prezentovaná kniha, jejímž autorem je brigádní, od května 1928 divisní, generál Kamil Holý. Tento nanejvýše pozoruhodný badatel a svého času ředitel Vojenského archivu Republiky československé se na poli vojenské historie zaměřoval primárně na první světovou válku, kterou sám prošel v řadách rakousko-uherské armády, sekundárně pak na husitství. Jeho kniha Žižka stratég vyšla v edici Spisů vojenského archivu RČS v řadě Spisů vojensko-historických. Jak již název napovídá, jedná se o studii zabývající se strategickými rozhodnutími tohoto geniálního českého vojevůdce.
Kniha vyšla původně v měkké vazbě s deskami z tužšího hnědého papíru. U těchto minimalistických vazeb se předpokládalo, že nový majitel si publikaci nechá svázat tak, aby její úprava a hřbet byly v souladu s jeho knihovnou. Text je doprovázen obrázkem Jana Žižky od Mikoláše Alše a 18 náčrty mapek a pohybů vojsk, které odpovídají 18 kapitolám. Ty jsou členěny chronologicky od Žižkova odchodu z Prahy do Plzně na podzim 1419 až po podzim 1924, Žižkovo tažení na Moravu a jeho smrt. O výše zmíněných událostech jeho příchodu na pomoc Praze v květnu 1420 pojednává kapitola 3, přičemž Žižkův postup hodnotí velmi vysoko. Publikace vznikla na podnět ministra národní obrany Františka Udržala, kterému je také dedikována. Obsahuje francouzské a německé resumé, nicméně poněkud překvapivě nemá téměř žádný poznámkový aparát, ani seznam pramenů a literatury.
Prezentovaná publikace tak nejen připomíná události, od nichž uplynulo plných šest století, ale také představuje zajímavou sondu do naší prvorepublikové vojenské historiografie.
Citace:
HOLÝ, Kamil. Žižka stratég: kritické úvahy o jeho taženích. Praha: Vojenský archiv RČS, 1928. 405 s.