Lehký kulomet ZB 26

Mezi legendárními zbraněmi, jež proslavily československý zbrojní průmysl ve světě, zastává nepochybně jedno z čelních míst lehký kulomet ZB 26, zavedený do výzbroje čs. armády, ale především vyvážený do řady států. Československá republika se také stala ze všech nástupnických států, vzniklých po rozpadu monarchie, jedinou zemí, jejíž domácí průmysl vyvinul a vyráběl vlastní konstrukce kulometů.

Počátky domácího vývoje automatických zbraní jsou nerozlučně spjaty se jménem Václava Holka (1886–1954), jehož konstrukce ovlivnily v mnoha směrech výzbroj čs. armády v meziválečném období, ale také pomohly Československé zbrojovce v Brně vybudovat značné renomé na mezinárodním poli. Václav Holek významnou měrou ovlivnil vývoj automatických zbraní v Československé zbrojovce v Brně, s níž spojil valnou část svého plodného profesního života.

V roce 1921 zkonstruoval Václav Holek svůj první, vzduchem chlazený kulomet, označený Praga I, fungující na principu uzamčeného závěru a hlavní pohyblivou vpřed. Záhy opuštěný systém nahradily Holkovy kulomety Praga II.A a II.B, s nimiž šla zbrojovka do první soutěže MNO, zahájené na jaře 1923. V červnu předložila Zbrojovka Praga zkušební komisi v Milovicích vylepšený model Praga I.23 s odstraněným ochranným pláštěm hlavně, vybavený přepínačem režimu střelby a zásobovaný ze závěsné schránky s nábojovým pásem. S ním se také továrna dostala do druhého kola kulometné soutěže, zahájeného v březnu 1924. Kromě domácího výrobku se jí zúčastnily zahraniční kulomety Madsen, Hotchkiss, Vickers-Berthier, Lewis a Browning (FN BAR).

Ze zkoušených zbraní se na přední místo koncem léta propracoval kulomet Browning, nabízený belgickou firmou Fabrique Nationale. Úvahy o jeho zavedení do výzbroje čs. armády vyústily nejen v předběžné zpracování projektu budoucí výroby konstrukční kanceláří Škodových závodů, ale v uzavření licenční smlouvy Československé zbrojovky s firmou FN, což vyvolalo ve Zbrojovce Praga oprávněné obavy z dalšího vývoje.

Z přímého podnětu škpt. Ing. Jaroslava Potěšila ze zbrojně technického oddělení začal Václav Holek urychleně pracovat na konstrukci nové zbraně, zásobované již nikoliv z pásu, nýbrž ze schránkového zásobníku, vsazovaného shora do pouzdra závěru. Zbraň měla stejný systém náhonu pomocí odběru tlaku plynů z komory před ústím hlavně, tím však veškerá podobnost s původním kulometem Praga I.23 končila.

První exemplář nové zbraně se ještě v řadě aspektů lišil od později zavedeného vzoru. Jeho hlaveň neměla ještě rukojeť, umožňující snadnou výměnu v rozpáleném stavu, přední část pouzdra závěru nesla předpažbí s rukojetí, dvojnožka byla zavěšena u ústí plynové trubice a výhozný otvor nezakrývala suvná krytka. První předváděcí střelecké zkoušky nové zbraně proběhly 5. září 1924 v České zbrojovce ve Strakonicích, následně kulomet absolvoval pokusné střelby v továrně a na střelnici v Kobylisích za účasti komise MNO.

Na základě pokynu přepracoval Václav Holek zbraň během 3 týdnů do podoby druhého modelu, z něhož bylo v továrně vystříleno okolo 24 000 ran. Počátkem listopadu 1924 odvezl V. Holek zbraň ke zkouškám do Milovic, kde při konečné zkoušce vystřílel konstruktér ze zbraně s jednou krátkou přestávkou 13 000 ran, přičemž kulomet v Milovicích absolvoval celkem 75 000 výstřelů.

Další exemplář vznikl na základě nařízení náčelníka generálního štábu gen. E. Mittelhausera, jenž byl také podroben zkouškám, avšak ani ten nepředstavoval definitivní vzor. Od čtvrtého, posledního ručního kulometu Praga vz. 24 se lišil konstrukcí výklopného spušťadla a řadou dalších detailů.

Koncem roku 1924 ministr národní obrany F. Udržal rozhodl o zavedení lehkého kulometu Praga vz. 24 jakožto definitivního typu do výzbroje armády, potvrzené výnosem MNO č. 19/29. odd. ex 25 ze dne 19. ledna 1925. Současně pověřil Československou zbrojovku v Brně a Škodovy závody spoluprací na dořešení konstrukce pro sériovou výrobu. Čtvrtý, poslední, a také definitivní vzor lehkého kulometu předala Zbrojovka Praga do Brna 31. ledna 1925 na základě smlouvy o předání licence na výrobu.

V průběhu prvních tří měsíců roku 1925 zpracovali konstruktéři Škodových závodů ve spolupráci s Václavem Holkem a Miloslavem Rolčíkem výkresovou dokumentaci, podle níž brněnská zbrojovka zhotovila v červnu první vzorek a o měsíc později MNO objednalo 20 zkušebních kulometů, tehdy ještě označovaných ZB vz. 24. Zbrojovka je zhotovila do konce ledna 1926 a zároveň začala s výstavbou kulometky v Brně-Zábrdovicích.

První partie sériově vyrobených kulometů nepřebírala čs. armáda, nýbrž směřovaly na export do Litvy a SHS (Království Srbska, Chorvatska a Slovinska – od října 1929 Království Jugoslávie). Po dodání vzorkových kulometů vystavilo MNO v dubnu 1928 první objednávku, znějící na 2300 kulometů, tehdy již definitivně označených jakožto ZB vz. 26.

Historicky první sériově vyráběný lehký kulomet domácího původu fungoval na principu uzamčeného závěru s odběrem tlaku plynů na ústí hlavně. Závěr uzamykal vertikálně sklopný závorník, schránkový zásobník na 20 nábojů byl nasazován shora. Z důvodu vertikálního umístění zásobníku měl kulomet vyosená mířidla, takže základna mušky vybíhala na expanzním pouzdře do levé strany a na téže straně se na pouzdře závěru nacházelo bubínkové hledí originální konstrukce s vačkou, jejímž otáčením střelec přestavoval nastavení mířidel pro palebné vzdálenosti od 200 do 1500 metrů.

Značnou výhodu představovala rychle vyměnitelná hlaveň, zajištěná v pouzdře závěru otočnou hlavňovou spojkou s ovládacím ramenem, umístěným na levé straně. Bezproblémové uchopení rozpálené hlavně umožňovala sklopná transportní rukojeť, otočně umístěná v zadní třetině délky žebrované hlavně. Proti vnikání nečistot do zbraně měla zásobníková šachta odsuvnou krytku a výhozný otvor ve spodní části pouzdra závěru, jímž při výstřelu vylétávaly směrem dolů vystřelené nábojnice, zakrývala dvoudílná krytka. Při zahájení střelby přitom nemusel střelec kontrolovat výhozné okénko, jelikož krytku před prvním výstřelem otevřel dopředný pohyb závěru.

Zpětný ráz zbraně zmírňovaly dvě šroubové pružiny, uložené v pažbě pod ocelovou botkou, doběhovou energii závěrového mechanismu absorbovala kromě vratné pružiny rovněž pružina nárazníku, umístěného v zadní části hlaviště pažby. Pohyb poměrně velkých hmot závěrového mechanismu (1210 g) způsobovala rozkmitání zbraně, což bylo také důvodem k dalšímu vylepšování stávající, jinak velmi zdařilé konstrukce.

V průběhu let 1927–1938 vyvážela Československá zbrojovka lehký kulomet ZB 26 do řady zemí světa, přičemž největší objem kusů směřoval do Číny (více než 30 000 kusů), MNO během meziválečného období odebralo 45 132 kusů. Během okupace výroba kulometu běžela pouze v omezeném množství pouze na přelomu let 1939/1940 a v roce 1942, kdy byla ukončena. Ve výrobě musel ZB 26 ustoupit německým kulometům MG 34. V poválečném období smontovala v roce 1945 celkem 3000 kulometů z rozpracované válečné výroby a dalších 4136 kusů vyrobila v rozmezí let 1948–1949 a 1952–1953.

Exemplář z roku 1950 získalo muzeum v roce 1967 převodem z Vojenské akademie Antonína Zápotockého (VAAZ) v Brně.

Ráž: 7,92 mm Mauser

Celková délka: 1162 mm

Délka hlavně: 602 mm (včetně tlumiče plamene: 667 mm)

Délka záměrné: 567 mm

Kapacita zásobníku: 20 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 9280 g

Teoretická kadence: 600 ran/min.