Rakousko-uherské říční monitory v přístavišti na Dunaji

Snímek, pořízený v letech 1915–17, zachycuje rakousko-uherské říční monitory v přístavišti na Dunaji. První zprava je Inn, za ním Körös.

Již staří Římané zřídili na Dunaji, druhé největší evropské řece, říční loďstvo. Válečné lodě operovaly na Dunaji i ve službách uherských králů a rakouských Habsburků za válek s Turky. V devatenáctém století se ukázalo, že dělové čluny a monitory byly pro svůj malý ponor ideální pro akce na velkých řekách, a Dunaj byl druhou největší evropskou řekou. Rakousko-Uhersko tak od sedmdesátých let devatenáctého století udržovalo na Dunaji flotilu říčních monitorů.

První říční monitory v rakousko-uherských službách představovala dvojice Leitha a Maros, stavěná v budapešťských loděnicích od roku 1870; do služby obě lodě vstoupily v březnu 1872. Měly výtlak 310 tun, ponor 1,3 m a rychlost až 9 uzlů; jejich pancéřování bylo silné až 44 mm a jejich hlavní výzbroj představovala dvojice děl ráže 149 mm v otočné věži. Obě tyto lodě prošly v letech 1893–94 dalekosáhlou modernizací a v činné službě se dočkaly konce první světové války. Další posily dostala rakousko-uherská dunajská flotila roku 1892 – jednalo se o monitory Körös a Szamos.

Při stejném ponoru měly výtlak 448 t, hlavní výzbroj představovala dvojice děl ráže 120 mm ze Škodových závodů, umístěných po jednom v dělových věžích na přídi a na zádi. Počátkem roku 1903 byla stále v Budapešti zahájena stavba dalších dvou monitorů nazvaných Temes a Bodrog; do služby vstoupily následujícího roku. Mohly plout rychlostí až 13 uzlů, vyzbrojeny byly opět dvěma děly ráže 120 mm v otočných věžích a jednou houfnicí téže ráže, menší děla a kulomety v to nepočítaje. V okamžiku vypuknutí první světové války tak mělo Rakousko-Uhersko na Dunaji k dispozici šest monitorů včetně zmodernizovaných plavidel třídy Leitha, a další čtyři lodě byly těsně před dokončením.

Hned na počátku první světové války monitor Bodrog ostřeloval Bělehrad. 23. října 1914 utržila rakousko-uherská dunajská flotila první ztrátu – monitor Temes najel na řece Sávě na srbskou minu a potopil se. Záhy však přišla náhrada – monitory Enns a Inn. Inn byl stavěn od roku 1913 v Budapešti a dokončen byl v dubnu 1915; sesterská loď Enns byla jako první rakousko-uherský monitor stavěna v Linci a do služby vstoupila již v říjnu 1914. Lodě této třídy nesly ve dvou věžích po jednom dělu ráže 120 mm a dále byly vyzbrojeny třemi houfnicemi téhož kalibru. Ve druhé polovině roku 1915 pak vstoupily do služby lodě Sava a Temes (II).

S výtlakem 580 t se jednalo o největší rakousko-uherská plavidla na Dunaji. V jedné dělové věži na přídi nesly dvě obligátní děla ráže 120 mm, dále byly vyzbrojeny dvěma houfnicemi téže ráže. Rakousko-uherská dunajská flotila podporovala operace proti Srbsku a podílela se na porážce útočícího Rumunska. Po znouvuuvedení vyzdviženého Temese do služby roku 1917 dosáhla své maximální síly – druhý Temes při této příležitosti obdržel nové jméno Bosna. Také monitor Inn se u rumunské Braily v září 1917 potopil po nárazu na minu, i on však byl ještě před koncem války vyzdvižen. Na sklonku války rakousko-uherské monitory operovaly nejen na Dunaji, ale i v Černomoří, a podporovaly postup sil Centrálních mocností na Ukrajinu.

Vůbec největší rakousko-uherské monitory, jejichž hlavní výzbroj měla představovat dvě děla ráže 190 mm, se uvedení do služby nedočkaly. Stavěny byly od roku 1917 opět v Linci; ke konci války se nalézaly nedlouho před dohotovením, avšak vzhledem k politickým událostem nebyly dokončeny. Po uzavření příměří a rozpadu Rakousko-Uherska se naplnil i osud jeho říční flotily. Některé lodě připadly Jugoslávii nebo Rumunsku a sloužily ještě za druhé světové války, jiné byly využity k civilním účelům nebo sešrotovány. Nejstarší z rakousko-uherských monitorů, Leitha, byl odzbrojen a využíván k transportu štěrku; po zrestaurování byl zakotven v Budapešti a slouží jako muzeum.