Střety mezi SSSR a Japonskem 1938

Sovětský voják s přílbou SŠ-36 a s kulometem Maxim pozoruje ze sovětské strany sovětsko-mandžuské hranice dění na mandžuském území, obsazeném Japonci. Snímek byl pořízen roku 1938, v období, kdy probíhaly vážné střety mezi sovětskými a japonskými jednotkami.

Carské Rusko získalo v letech 1858–1860 na úkor oslabené Číny rozsáhlá území na levém břehu Amuru v pozdějším Přímořském kraji. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se Mandžusko stalo ruskou sférou vlivu, po porážce v rusko-japonské válce roku 1905 si zachovalo kontrolu nad severním Mandžuskem a zejména tamní železnicí, vedoucí přes čínské území do Vladivostoku. Před první světovou válkou se Rusko a Japonsko sbližovaly, po bolševické revoluci se však Moskva a Tokio staly smrtelnými nepřáteli. Tzv. Východočínská dráha byla pod sovětskou kontrolou i nadále, roku 1929 sovětská vojska porazila mandžuského militaristu Čang Süe-lianga, který se je pokusil z Mandžuska vytlačit. Mongolsko a tou dobou nezávislá Tannu-Tuva byly sovětskými satelity, sovětský vliv byl ve třicátých letech silný i v Čínském Turkestánu. Naproti tomu roku 1935 SSSR prodal Východočínskou dráhu nově vzniklému Mandžukuu.

Mandžukuo vzniklo kvůli svéhlavosti japonské Kwantugské armády, dislokované v Manžusku. Ta roku 1931 na vlastní pěst vyhnala z oblasti čínské síly a zahájila okupaci Mandžuska. Japonský stát upadal do čím dál větší závislosti na radikálních vojenských kruzích a roku 1932 vytvořil loutkový stát Mandužukuo. Se střídavými úspěchy následovaly další útoky japonských a různých domorodých sil na území pod čínskou správou. Neklidné a leckdy nejasně vymezené byly i hranice Mandžukua se SSSR a Mongolskem, k pohraničním incidentům docházelo od samého počátku. Mezi 29. červencem a 11. srpnem 1938 probíhal velký střet mezi japonskými a sovětskými jednotkami u jezera Chasan jihozápadně od Vladivostoku, sovětská strana triumfovala.

Počínaje 11. květnem 1939 docházelo ke střetům na sporném území východně od řeky Chalchyn Gol u vesnice Nomonhan. Japonci tvrdili, že řeka představuje mongolskou hranici, SSSR měl za to, že hranice leží dále na východ. Po sérii menších střetnutí se Japonci na přelomu června a července pokusili řeku překročit a byli odraženi sovětsko-mongolskými silami pod vedením pozdějšího maršála Žukova. Žukovovy síly se zakopaly na východním břehu řeky, obě strany posilovaly své jednotky v oblasti. Japonské síly čítaly nakonec asi 75 000 mužů, asi 40 000 z toho se nacházelo přímo u Chalchyn Golu a jejich jádro tvořila 23. divize. Žukov soustředil asi 57 000 mužů, k dispozici měl mnohem početnější a kvalitnější tankové síly než Japonci (500 tanků BT-5 a BT-7), plochý terén byl ideální pro jejich nasazení.

Ve vzduchu byly síly vyrovnanější. Sovětskému letectvu velel J. V. Smuškevič (uvězněn před nacistickým vpádem do SSSR, popraven 28. října 1941), velení nad sovětskými silami v širší oblasti měl G. M. Štern, (uvězněn ve stejné době a rovněž popraven 28. října 1941), mongolským silám velel maršál Čojbalsan. 20. srpna 1939 zahájil Žukov útok, během kterého se jeho tankovým jednotkám s pomocí letectva podařilo do konce srpna obklíčit a zničit japonské síly na sporném území. Japonská 23. divize fakticky přestala existovat. Japonské ztráty byly obrovské, odhadují se v rozmezí 17 206 (japonský údaj) až po 63 000 (sovětský odhad). Sovětská strana ztratila snad 8000 padlých a 15 000 raněných. Bitva se stala základem Žukovova vzestupu a představovala cennou zkušenost s vedením moderní války. Zatímco sovětská vojska prováděla protiútok u Chalchyn Golu, Německo a Sovětský svaz v noci z 23. na 24. srpna 1939 uzavřely pakt Molotov-Ribbentrop, což dále posílilo sovětskou pozici. Dalšímu případnému rozšíření sovětsko-japonských bojů zabránilo příměří z 15. září 1939.

V japonském strategickém myšlení mezi válkami se svářily dva proudy: jeden požadoval válku proti Sovětskému svazu, cílem druhého bylo obsazení kolonií západních států v jihovýchodní Asii. Po Chalchyn Golu definitivně zvítězili zastánci expanze na jih, tím spíše, že evropské koloniální mocnosti byly fatálně oslabeny nacistickým tažením v západní Evropě. 13. dubna 1941 tak japonský ministr zahraničí Jósuke Macuoka uzavřel v Moskvě smlouvu o neútočení na pět let. Japonsko ji po nacistickém vpádu do SSSR věrně dodrželo, čímž značně přispělo k přežití Sovětského svazu. SSSR ji však po porážce Hitlera vypověděl, a ještě než vypršela jednoletá výpovědní lhůta, sovětská vojska zahájila v noci z 8. na 9. srpna 1945 rozsáhlou ofenzívu a zlomila japonskou moc v Mandžusku a severní Koreji.