Konec branné pohotovosti státu

Dne 31. prosince 1945 skončila branná pohotovost státu, jejíž konec byl uveřejněn ve vládní vyhlášce č. 162/1945 Sb. z 11. prosince 1945. Tímto krokem byl stanoven předěl mezi válečnými poměry a mírovými podmínkami rozvoje státu.

Vstup státu do branné pohotovosti (v dnešní legislativě stav ohrožení státu) byl jedním z mezníků mezi mírem a válkou. Podle zákona č. 131/1936 Sb. o obraně státu vstupoval stát do branné pohotovosti, jakmile byla vyhlášena mobilizace branné moci, prohlášen válečný stav nebo vypovězena válka. Mobilizaci branné moci nařizoval podle branného zákona prezident republiky, který rovněž podle ústavy prohlašoval válečný stav a s předchozím souhlasem Národního shromáždění vypovídal válku.

Stát vstupoval do branné pohotovosti dnem, kdy uskutečňoval některé z uvedených opatření. Ukončení tohoto stavu záviselo na rozhodnutí vlády, která určila den, jímž branná pohotovost státu skončila. Doba branné pohotovosti zahrnovala především období války, mohla však ozbrojenému boji předcházet a končila až po určité konsolidaci válečných poměrů. Počítalo se, že se tak stane po provedení demobilizace branné moci, po zániku válečného stavu nebo po sjednání míru.

Takto stanovená legislativní norma vycházela z úvah druhé poloviny třicátých let na možné způsoby vypuknutí válečného konfliktu. Předpokládalo se, že zahájení války bude předcházet období zvýšeného mezinárodního napětí a zároveň, že se protivník bude snažit rychlým úderem ozbrojených sil předejít nebo podstatně narušit mobilizaci branné moci napadeného státu. Za nejpravděpodobnější případ vstupu státu do branné pohotovosti bylo považováno nařízení mobilizace branné moci, které mohlo navazovat na některá mimořádná opatření například povolání do zbraně pěti nejmladších ročníků první zálohy a náhradní zálohy. Konkrétně se tak stalo za mnichovské krize v září 1938, kdy vláda svojí vyhláškou č. 183/1938Sb.oznámila, že 23. září 1938 vstupuje stát do branné pohotovosti a současně s tím vyhlásil prezident republiky Edvard Beneš podle branného zákona (č. 193/1920 Sb.) mobilizaci.

Nejpružnější formou vstupu státu do branné pohotovosti bylo prohlášení válečného stavu. V něm se ocitlo Československo účastí ve válečném konfliktu proti Německu a jeho satelitům na straně Spojenců. To deklaroval v září 1939 Edvard Beneš v dopisech ministerskému předsedovi Francie a premiérovi Velké Británie. Obdobně se o několik týdnů později vyjádřil Československý národní výbor v Paříži. Daleko důležitější význam než samotná proklamace účasti ČSR ve válečném konfliktu, mělo stanovení počátku válečného stavu Československa s Německem a Maďarskem, neboť bylo úzce spjato s otázkou oduznání Mnichova. Československá argumentace spojená s neplatností mnichovské dohody a abdikací Edvarda Beneše na úřad prezidenta vycházela z prokazování útočných úmyslů Německa vůči Československu.

Podle exilové vlády a E. Beneše všechny kroky, které v té době prováděla československá vláda a prezident se děly pod hrozbou užití síly ze strany Německa a tudíž byly neplatné. Otázku vzniku válečného stavu s Německem a Maďarskem vyřešilo československé prozatímní státní zřízení v emigraci až po uznání nejprve prozatímní vlády a později po „definitivním“ uznání Velkou Británií a Sovětským svazem a po vstupu Spojených států amerických do války. Vhodná příležitost se naskytla poté, co diplomatické nóty zaslané československému exilovému ministerstvu zahraničí velvyslancem USA v Londýně a britským vyslancem u československé exilové vlády oznámily, že oba státy jsou po napadení Pearl Harboru (7. prosinec 1941) japonským letectvem ve válečném stavu s Japonskem a Velká Británie pak i s Finskem, Maďarskem a Rumunskem.

Vypracováním příslušného stanoviska bylo E. Benešem pověřeno exilové ministerstvo zahraničních věcí ve spolupráci s Kanceláří prezidenta republiky. Při jeho zpracování se nabízelo několik možných časových mezníků vzniku válečného stavu. Jako první se nabízel 14. březen 1939, kdy obsazení Podkarpatské Rusi a východního Slovenska Maďarskem a den na to okupace Čech a Moravy Německem bylo možné považovat za válečný akt vůči Československu. Připouštěl se však i další výklad, a sice že vlády německá a italská hrozbami všeho druhu přinutily 2. listopadu 1938 československý stát, aby se podřídil arbitráži v územním sporu s Maďarskem.

Současně vše, co se stalo mezi Německem a Československem od zářijové krize v roce 1938, bylo čs. státu vnuceno silou, a tudíž je československá vláda nikdy neuznala. To by znamenalo, že ČSR se ocitlo ve válečném stavu s Německem 30. září 1938 (Mnichov) a s Maďarskem 2. listopadu 1938 (Vídeňská arbitráž). První datum by bylo krajně nevýhodné, poněvadž by připouštělo uznání územních anexí provedených Německem a Maďarskem před 14. březnem 1939. Tím by exilová reprezentace uznala Mnichov, Vídeňskou arbitráž, všechny územní ztráty ve prospěch Německa, Maďarska a Polska, jakož i tzv. anglo-francouzský plán z 19. září 1938 o dostoupení čs. pohraničních oblastí Německu s více než 50 procenty německého obyvatelstva (podle posledního rakouského sčítání obyvatelstva v roce 1910). Což bylo v rozporu se stěžejní snahou zahraničního odboje za druhé světové války, obnovení Československa v předmnichovských hranicích.

Druhá varianta se zdála přijatelnější, ale nebyla by příliš vhodná při vyjednávání s Anglií a Francií o oduznání Mnichova. Proto muselo nalézt ministerstvo zahraničních věcí dřívější datum než 30. září a 2. listopad 1938. Jako počátek válečného stavu s Německem stanovilo 17. září 1938. Toho dne do Německa uprchnuvší představitelé SdP (Sudetendeutsche Partei) vyhlásili s vědomím a podporou německé vlády vytvoření polovojenské organizace Sudetendeutscher Freikorps. Oddíly Freikorpsu vyzbrojené a vycvičené Německem překračovaly v následujících dnech čs. státní hranici a v pohraničních oblastech napadaly orgány čs. státní moci. Oporu tohoto výkladu našlo ministerstvo v článku II. bodu 5 úmluvy o určení útočného činu ze 4. července 1933. Za útočníka v mezinárodním sporu bylo možno považovat ten stát, který poskytl podporu ozbrojeným oddílům, jež se utvořily na jeho území a vpadnou na území druhého státu.

Pravdou bylo, že Německo nebylo signatářem úmluvy, ale pojem určení útočného činu byl v roce 1938 již součástí mezinárodního práva. V otázce stanovení počátku válečného stavu s Maďarskem bylo nalezeno pozdější datum. Přestože malé maďarské vojenské oddíly překročily čs. hranici již 5. října 1938 v prostoru jižně od Feledince (dnes Jesenské) a Rimavské Seči na jižním Slovensku a podnikly útok na čs. jednotky, bylo stanoveno datum 10. října 1938. Tehdy Maďarsko vojensky obsadilo Ipolské Šahy (dnes Šahy) a Slovenské Nové Mesto a následující den je československá strana odstoupila Maďarům se zachováním čs. tranzitní železniční dopravy. Tyto útočné činy pokládala československá vláda za první násilné činy Německa a Maďarska proti samostatnosti a územní celistvosti Československa a 17. září a 10. říjen považovala za počátek válečného stavu mezi ČSR a Německem a Maďarskem. Své stanovisko k počátku válečného stavu sdělila čs. exilová reprezentace svým spojencům a několikrát je během války potvrdila, naposledy počátkem března 1945.

Po skončení druhé světové války vzhledem ke změněné mezinárodní situaci k podpisu mírové smlouvy s Německem nedošlo, avšak poválečné uspořádání Evropy vyřešila konference v německé Postupimi (17. červenec-2. srpen 1945). Na ní se tzv. Velká trojka (Velká Británie, USA a Sovětský svaz) dohodla: na poválečné správě Německa, veškeré německé anexe po roce 1937 byly neplatné, Rakousko bude obnoveno, některým státům byla stanovena nová státní hranice např. Polsku a Československu, byl uznán požadavek na odsun Němců zůstávajících mimo německé hranice, okupujícím mocnostem byly přiznány válečné reparace. Mírové smlouvy byly uzavřeny s Itálií a s menšími satelity Německa – Maďarskem, Finskem a Bulharskem 10. února 1947 na mírové konferenci v Paříži. Otázka Německa, Rakouska a Japonska na ní nebyla řešena.

 Jan Šach