Tak žili a pluli na širých, pustých oceánech

První světová válka skončila, ale čeští a slovenští legionáři se nacházeli tisíce kilometrů od domova na ruském území. Čekala je dlouhá anabáze. Přinášíme části ze studie „Cesta do vlasti - Českoslovenští legionáři na světových oceánech v letech 1919-1920“, která byla uveřejněna v třetím letošním čísle časopisu Historie a vojenství a jejímž autorem je Dalibor Vácha.

Organizování evakuace československých vojáků z Ruska (nepočítaje v to předchozí neúspěšné pokusy) započalo již v prosinci 1918. Československé velení uvažovalo o odsunu boje neschopných vojáků do vlasti. Šlo o muže trpící následky vážných zranění (po amputacích, částečné nebo úplné ztrátě zraku apod.), o muže trpící vážnými duševními problémy (následky bojových operací, v moderní terminologii battle stress casualties) a v neposlední řadě o muže vyššího věku. Transporty byly zahájeny 15. ledna 1919, kdy Vladivostok opustila loď Roma plavící se pod italskou vlajkou. Transport čítal zhruba sto mužů.

Mezi polovinou ledna a začátkem prosince 1919 bylo do Evropy odesláno dvanáct různě velkých „zdravotních“ transportů. Muži byli umisťováni na spojenecké lodě, které mnohdy vezly zboží a suroviny, Čechoslováci na jejich palubách tvořili jen zanedbatelnou položku.

Muži, kteří nebyli určení k evakuaci, svým „šťastnějším“ spolubojovníkům pochopitelně záviděli. Transporty řadových jednotek byly totiž zahájeny teprve 9. prosince 1919. Nejdříve Rusko opouštěl nejstarší ze všech československých pluků, 1300 mužů 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husi na palubě japonské lodi Yonan Maru. Jako poslední vyrazili ke vzdálené Evropě vojáci 12. střeleckého pluku Milana Rastislava Štefánika. Jejich loď Heffron (už na své druhé plavbě, poprvé odvážela transport invalidů 13. srpna 1919) vyplula z vladivostockého přístavu 2. září 1920. Shodou náhod dorazila do Evropy 11. listopadu 1920, tedy přesně dva roky po konci světové války.

Československé transporty byly z Ruska vypravovány na lodích plujících pod britskou, americkou, francouzskou, italskou nebo japonskou vlajkou. Celkem se uvádí, že bylo evakuováno 72 644 osob, z toho necelých pět tisíc invalidů a téměř dva a půl tisíce žen a dětí. Všechny transporty se nepohybovaly do Evropy po stejných trasách. V zásadě existovaly dvě, s různými individuálními odchylkami a zvláštnostmi.

Zřejmě nejobvyklejší byla plavba z Vladivostoku na jih Čínským mořem, podél čínského pobřeží (se zastávkami v Šanghaji), podél poloostrova Zadní Indie (zastávka v Hongkongu, případně v Colombu), okolo Přední Indie, směrem k Arábii, Rudým mořem do Suezského průplavu, následně přes Středozemní moře a cílovým přístavem býval Terst, jen výjimečně Neapol nebo Marseille.

Druhá trasa vedla z Vladivostoku do Japonska, poté přes Tichý oceán k Havajským ostrovům a následně k západnímu pobřeží Spojených států nebo Kanady. Některé transporty využily nedávno postaveného Panamského průplavu a pokračovaly pak dál do Evropy. Jiné vyložily své vojáky, kteří se po železnici dopravili přes americký kontinent na východní pobřeží a tam zase nasedli na jiné lodě plující do Evropy. Cílovým přístavem mohla být Marseille, Fredrikshavn, Neapol, Hamburk nebo i Terst.

Na lodích

První minuty na lodích byly bezpochyby velmi zmatené. Pohyb v klaustrofobickém podpalubí, v bludišti úzkých chodeb a ještě užších průlezů byl obtížný. Neusnadňovalo to ani vláčení nad povolenou míru naplněných vaků s osobními věcmi. Muži zmateně hledali vlastní ubytovací prostory, s námořníky byla pro jazykovou bariéru jen těžká domluva.

Lodní bludiště mnohým dělalo potíže po celu dobu jejich cesty do Evropy. Pro legionáře existovaly regulace, které jim přikazovaly, ve kterých prostorách se mají zdržovat a do kterých naopak nemají přístup. Nejliberálněji se ke svým cestujícím stavěl asi kapitán japonského plavidla Liverpool Maru, který jim dovoloval procházet se vlastně kdekoliv, s výjimkou ubytoven posádky, strojoven a kapitánského můstku.

Některé lodi byly původně pasažérské a k přepravě velkých počtů vojáků byly v malé míře upraveny; v těchto případech měli vojáci alespoň minimální komfort. Hůře na tom byly jednotky, kterým byly určeny parníky upravené z nákladních lodí. Vojáci obvykle spali na mnohapatrových palandách nebo dokonce v houpacích sítích umístěných v několika úrovních nad sebou. Místa bývalo minimum.

Důstojníci obvykle obdrželi kajuty blíže palubě, nižší důstojníci obvykle po dvou nebo po čtyřech mužích, nejvyšším důstojníkům a politickým činitelům se často přidělovaly samostatné kajuty. Kajuty (zejména pro nižší šarže) nebyly nijak luxusně zařízené, ale přece jenom měli muži pro sebe postel, noční stolek a místo k uložení osobních věcí. Nezanedbatelnou výhodou důstojnických kajut bývalo i okénko, které naopak hlouběji v podpalubí umístěné prostory vojáků a poddůstojníků nemívaly. Adolf Zeman si svou kajutu na lodi President Grant nemohl oproti těplušce vynachválit. Někteří nižší důstojníci měli však doslova smůlu, neboť museli uvolnit své lůžko některé z čechodam a sami se přesunout do společných ložnic. Čechodamy (respektive Čechodámy) jsou legionářský termín, který označoval manželky (převážné ruské národnosti) československých důstojníků plavící se s nimi do Evropy.

Nejluxusnější kajutu dostával velitel transportu, v případě lodi America to byl velitel čtvrtého střeleckého pluku plukovník Josef Kroutil. Jeho kabina měla podobu malého, ale skvěle zařízeného bytu se separátní ložnicí, koupelnou, jídelnou a s kuřáckým (přijímacím) salonem. Velmi podobně byl ubytován na lodi President Grant i velitel československého vojska na Rusi generál Jan Syrový.

V některých případech byly lodě nevhodné pro přepravu vojáků v natolik rozdílných klimatických podmínkách, které v zimě panovaly ve Vladivostoku a následně v oblasti rovníku. Neblaze proslulou lodí z hlediska chladu byla Traz-os-Montes plující pod portugalskou vlajkou. Na ní vojáci před veplutím do teplejších vod zažili mnoho zimy.

První hodiny a dny na moři vypadaly velmi podobně. Vojáci byli na jednu stranu fascinováni novou skutečností a na druhou stranu mnoho z nich trápila mořská nemoc.

Pro vojáky bylo všechno nové, od vybavení a rutiny na lodi, přes pohyb plavidla na vlnách, počasí nebo ryby, které bylo možno vidět z paluby. Karel Svoboda zahlédl z paluby lodi America šest velryb záhy po vyplutí z Vladivostoku, po opuštění Hongkongu zase sledoval létající ryby a skupinu delfínů a konečně v Rudém moři viděl i množství medúz a žraloka.

Pohled na žraloky u vojáků vyvolával rybářskou vášeň, možná přímo mánii. Na Liverpool Maru během neplánované zastávky daleko od jakýchkoliv břehů vypukla doslova rybářská horečka. Vyrobit udici z drátu bylo dílem okamžiku, původní nápad žraloka zastřelit se totiž ukázal neprůchodným. Žralok se sice na návnadu ze zkaženého masa nejdříve chytil, ale nepodařilo se ho dostatečně zaseknout. První lov byl neúspěšný, ale okamžitě vznikla posměšná písnička. S pomocí japonského námořníka a jeho sekery se přece jen podařilo žraloka chytit a vytáhnout na palubu. Vojáci pak s humorem sobě vlastním zakládali Společnost na zužitkování žraločí kůže a fotografovali se s mořským dravcem, jehož tělo bylo prý 186 centimetrů dlouhé.

Mnozí vojáci trávili celé dny a večery na palubě a sledovali moře. „První dny je moře a jeho půvab cele zaujaly,“ psal výstižně o svých spolucestujících voják Josef Novotný.

V noci se vojáci kochali obrazem tropického nebe a hledali jednotlivá souhvězdí. Fascinujícím a zároveň děsivým zážitkem byla mořská bouře.

V Čínském moři často se vyskytující tajfuny dostaly přezdívku fujtajfl, ale to nijak nemírnilo obavy, které tyto tropické cyklony vzbuzovaly. Vojáci byli prakticky ihned po nalodění seznámeni s postupy souvisejícími s případným potopením lodi. To je nijak neuklidnilo, obhlíželi pevnost trupu, zkoumali záchranné čluny a v duchu počítali, zda by se dostalo na všechny.

Strava, oblékání, hygiena a volný čas

Vojáci se stravovali v lodních jídelnách, v jejichž kuchyních byli pány pochopitelně místní kuchaři. Mužstvu se tedy dostávaly pokrmy podobné těm, které dostávala posádka. Někdy to mohl být problém, zejména ovesná kaše k snídani nedělala žaludkům cestujících legionářů dobře.

Na amerických lodích vojáci nadávali nejen na nezvyklou úpravu pokrmů a na občasné zažívací potíže, ale též na servírování jednotlivých porcí. Dle zvyku americké armády nebo námořnictva legionáři obdrželi tác s množstvím malých přihrádek, do nichž jim kuchaři dávali nevelké porce.

Důstojníci se stravovali v důstojnických jídelnách, velitelé transportů nebo vysocí důstojníci byli zváni přímo ke kapitánovu stolu, a obecně se nedochovalo mnoho stesků na kvalitu nebo kvantitu tam podávaného jídla. Důstojníci měli na výběr z obvykle velkého výběru pokrmů i nápojů, v jídelnách byla pozorná obsluha (na amerických lodích černoši) a prostředí vypadalo mnohem lépe než v jídelnách mužstva, což obyčejné vojáky a poddůstojníky provokovalo k stížnostem na velení lodi i k pomlouvání vlastních důstojníků.

V některých případech vyráželi vojáci na cestu kolem světa v upravených „koloniálních“ nebo „tropických“ uniformách, případně dostávali alespoň jejich součásti, ať už ve Vladivostoku nebo cestou. Na Americe dostali všichni letní plátěné kalhoty, ale tropických helem byl nedostatek, obdrželi tedy jednu na tři muže. Transport z lodi Heffron dostal vybavení včetně korkových helem v Šanghaji darem od místního Červeného kříže.

Většinu času ale vojáci trávili v plavkách nebo ve spodním prádle. Vojáci si prali oblečení v mořské vodě, případně ve vodě dešťové.

Jiným, jistě méně pracným způsobem praní bylo přivázat šaty na lano a spustit ho podél boku plavidla do moře. Potíží byla v tom, že po takovém praní vytáhli jen prázdný provaz. S humorem sobě vlastním zmizení prádla sváděli na hladové žraloky. Ani s vlastním mytím to nebylo vždy jednoduché: „Mytí jest velmi špatné, mýdlo se nechytá slané mořské vody a dá to hodně práce, nežli se člověk trošku umeje.“

Počáteční zájem o moře a loď záhy opadl a vojáci se začali nudit. Aktivity, které se rozvinuly v legiích ještě v dobách České družiny, nezůstaly stranou ani na moři. Hrálo se divadlo (respektive kabaret). Na lodi America byly údajně výstupy v průběhu jednoho kabaretu při proplouvání Indickým oceánem tak ostré, šlo zřejmě o narážky na ženy cestující s legionáři a na důstojnický sbor, že velitel transportu plukovník Josef Kroutil konání dalších zakázal.

Některé aktivity byly obstarávány jen několika nadšenci, ale na mnoha lodích vznikly tzv. osvětové odbory, které se staraly o zábavu a pokoušely se bojovat s nudou. Na palubě parníku America vznikl pěvecký sbor o šedesáti zpěvácích, na Liverpool Maru byli japonští námořníci doslova fascinováni pěveckými výstupy a nechyběli při žádné zkoušce nebo veřejné produkci.

Hrály se různé karetní hry: oko, ferbl, komando. Nezapomínalo se ani na deskové hry, ve velké oblibě byly šachové turnaje, které mívaly vysokou účast, případně simultánní partie vynikajících hráčů (v řadách legií bylo i několik předválečných šachových mistrů) s různým počtem vyzývatelů.

Vojáci si vyprávěli zážitky z předválečné doby, ze zajetí, z války, došlo i na pohádky. Na Americe se ve velké jídelně secvičovalo 300 sokolů na veřejné vystoupení v Port Saidu, vyučovalo se angličtině, francouzštině, pořádaly se přednášky. Přednášky byly na aktuální témata, mluvilo se o místech, kudy loď proplouvala, nebo měla v nejbližších dnech proplouvat, o městech, ostrovech, zemích, mořích, o fauně a flóře, o historii, o astronomii, právě proběhnuvší válce nebo o filozofii.

Při průjezdu tropickým pásem byl den natolik horký, že se nedalo dělat nic. Muži se buď skrývali před sluncem ve stínu různých přístřešků, nebo se opalovali. Nezřídka docházelo ke zdravotním problémům spojeným s přílišným pobytem na ostrém slunci. Na Heffronu byly na palubě postaveny dva koupací bazény (basiny), dřevěná kostra s nepromokavou plachtou naplněnou mořskou vodou; byl o ně velký zájem. Podobný bazén byl postaven i na Yonan Maru a dalších lodích.

Velmi oblíbeným způsobem trávení volného času byla četba, některé jednotky s sebou evakuovaly i části vlastních knihoven a další knihy byly k dostání v lodních knihovnách (jen v angličtině, francouzštině, italštině nebo ruštině). V každém přístavu se vojáci sháněli po novinách (zejména ruských), v nichž nejdříve hledali zprávy z domova a z Ruska. Pokračovalo se ve vydávání časopisů, jejichž jména si byla navzájem velmi podobná (Domů, Na vodě, Návrat).

Nudu na palubě rozbíjely nepředvídatelné události, které vyvolávaly mezi slunícími a nudícími se legionáři senzace a téměř nekonečné řetězce fám. V jednom případě sledovali na lodi President Grant záchranu bratra, který spadl do vody a téměř se utopil, možná se jednalo o nepovedený pokus o sebevraždu. K těm nejzásadnějším událostem patřily havárie nebo technické problémy parníku. I menší poruchy vyvolávaly více rozruchu, než by se hodilo k jejich rozsahu, přesto někdy došlo k rozsáhlým poškozením plavidel. Jedním z příkladů je „ztroskotání“ parníku Heffron, který při silné bouři narazil nedaleko japonských břehů na útes a byl vážně poškozen. Pasažéři byli za pomoci japonského námořnictva převezeni na pevninu.

Režim na palubě nebyl úplně volný. Například na lodi President Grant byl budíček přesně v šest hodin a den byl rozdělen na několik částí jednotlivými denními jídly. Vojáci byli určováni k různým pomocným činnostem, k úklidu a čištění ložnic, kuchyní nebo jídelen.

Přísně se dohlíželo na jejich hygienu i na zdravotní stav, například se nesmělo jíst ani kouřit v ubytovacích prostorách a též se tam vojáci přes den neměli zdržovat. Držela se strážní služba v ubytovnách i na palubě. Důstojníci také sloužili jako dozorčí. Pravidelně byl vyhlašován zkušební požární poplach.

Příjezd do Evropy

To, jak se přibližovali evropskému kontinentu, vyvolávalo mezi vojáky podobné vzrušení jako samotný nástup na loď. Muži začali shánět své vybavení, balit nákupy z asijských přístavů, naposledy ještě bloudili po palubě a podpalubí lodi, která se jim za těch několik týdnů stala již důvěrně známým domovem. Mizely tropické uniformy a korkové helmy (tropická obmundírovka) a znovu se objevovaly teplejší blůzy ze silnějšího plátna.

Pokud to počasí dovolovalo, u zábradlí na přídi téměř bez přestání stáli vojáci, kteří vyhlíželi pevninu. Posledním nebezpečím před samotným přistáním v Evropě mohla být ještě dosud neodstraněná minová pole, případně se tam nacházely jednotlivé uvolněné bludné miny. V některých případech bylo nutno vzít na palubu lodivoda, aby koráb provedl problematickými místy.

Terst, Neapol a další velké evropské přístavy legionáře zklamaly. Dle jejich záznamů lze vytušit, že doufali ve slavnostní uvítání, nebo alespoň v nějaké uvítání. V některých případech museli vynosit vlastní zavazadla, protože přístavní dělníci stávkovali a čekali na ně v nejlepším případě jen důstojníci vyslaní z Prahy, kteří je dovedli na nádraží do připravených vlaků. Zřejmě nejoficiálnějším přivítáním byl příjezd přednosty vojenské kanceláře prezidenta republiky plukovníka Otakara Husáka do Terstu naproti generálu Janu Syrovému.

Transport z lodi President Grant však čekalo ještě větší překvapení než přivítání ruským a francouzským legionářem Otakarem Husákem, přístavní dělníci nechtěli vojáky vůbec pustit na nádraží, jen pod podmínkou, že budou zcela odzbrojeni. Zdá se, že pořádně nechápali, o jaké vojáky jde, ač to nebyl první transport.

Vojáci následně nastoupili do obyčejných nákladních vagonů (mnohdy bez jakékoliv úpravy pro dopravu osob). Cesta přes Rakousko, respektive Německo, byla spíše smutná, než aby šlo o triumfální průjezd poraženými zeměmi. V Rakousku si dobrovolci všímali bídy a hladu: „Na každé stanici přibíhají děti a prosí o chléb. Hoši po vagonech organizují sbírání nedojedeného chleba a rozdávají jim jej.“ Vojáky připlouvající na podzim nebo v zimě trápila zásadní změna teploty; ještě před týdnem se přece jen slunili na zaoceánské lodi křižující nedaleko afrických břehů. Na legionáře dýchla bezútěšná poválečná situace.

Snad všechny vlaky zastavovaly v polích hned po překročení státní hranice, obvyklým hraničním přechodem bylo Horní Dvořiště. Dobytčáky otevíraly své dveře, mnoho vojáků údajně klekalo na rodnou půdu se slzami v očích, vraceli se do vlasti po dlouhých šesti letech.

Uvažovat lze též nad obrazem skupiny zaražených, smutných nebo rozpačitých vojáků sedících ve vagonech a vyhlížejících ven. Mužů, kteří netušili, co jim příští týdny a měsíce přinesou; chápali, že se dostávají z pochybné jistoty legií do světa, o němž toho moc nevědí.

Celý text „Cesta do vlasti - Českoslovenští legionáři na světových oceánech v letech 1919-1920“ najdete v třetím čísle čtvrtletníku Historie a vojenství 3/2013, který vydává Vojenský historický ústav Praha. Časopis je možné koupit v běžné prodejní síti periodického tisku a také v Armádním muzeu Žižkov v Praze 3. Cena výtisku je 99 korun.