Uplyne 365 let od obléhání Prahy Švédy

Švédské obléhání Prahy během třicetileté války patří k nejvýznamnějším vojenským operacím, které se odehrály na území české metropole a v jejím bezprostředním okolí. Přečtěte si podrobný rozklad tehdejších bojů a celé situace.

+8

České stavovské povstání roku 1618 ve svých důsledcích rozpoutalo válku takového rozsahu, jakou do té doby Evropa nepoznala. Trvala dlouhých třicet let, zapojily se do ní všechny tehdejší mocnosti a na mnoha místech se stala konfliktem totálním, který vedl k silnému úbytku populace mnoha zasažených území.

Začala nenápadně pod záminkou náboženských rozporů mezi katolíky a protestanty, přesto v jejím závěru stála na straně protestantů i katolická Francie a habsburskou katolickou armádu vedl kalvinista Peter Melander von Holzappel. Pro Svatou říši římskou národa Německého se totiž stala i občanskou válkou, v níž šlo o centralizaci moci pod habsburským žezlem. Jednalo se o obdobný krvavý proces, jímž v té době prošla i Francie v jejích náboženských válkách a válkách Frondy, stejně jako Anglie, jíž zachvátily občanské války.

Z Chebu na Plzeň a do centra

Ve čtyřicátých letech 17. století byly již všechny státy účastnící se konfliktu značně vyčerpané a proto se od roku 1644 vedly mírové rozhovory ve vestfálských městech Osnabrück a Münster. O čtyři léta později se chýlily k úspěšnému konci. Habsburská armáda si roku 1648 příliš dobře nevedla, v polovině května utrpěla porážku v bitvě u Zusmarshausenu, po níž švédský maršál Karl Gustav Wrangel vyslal relativně malý oddíl polního podmaršálka Hanse Christoffa von Königsmarcka přes Bavorsko do Čech, kterých se měl zmocnit v součinnosti s jednotkami polního podmaršálka Arvida Wittenberga operujícími v té době ve Slezku.

Königsmarck přešel přes Falc do Chebu, kde mu náhoda přivedla do cesty Ernesta Odowalského, bývalého císařského plukovníka, který se dostal po svém zmrzačení do tíživé finanční situace. Ten Königsmarckovi nabídl své služby s tím, že ví o možnosti jak překonat pražské hradby a dobýt město. Poté co Odowalského tvrzení potvrdil i švédský velitel Chebské pevnosti, rozhodl se Königsmarck riskantní plán uskutečnit. Z Chebu vyrazil 20. července se svými asi 2 500 muži na Plzeň a odtud na Prahu, jíž dosáhl 25. července.

V Praze byl posádkou pouze pěší pluk Maxmiliána z Valdštejna v počtu asi 1 200 mužů a v případě potřeby měla být aktivována také početná měšťanská milice. Městská opevnění byla na mnoha místech značně poškozena a na jejich opravě se pracovalo.

Shodou okolností ale ve městě právě 25. června probíhaly oslavy sňatku císaře Ferdinanda III. s Marií Leopoldinou Tyrolskou, který se téhož dne uskutečnil v Innsbrucku. Velící generál v Čechách a vrchní velitel města polní maršál Rudolf hrabě Colloredo-Waldsee, velkopřevor maltézského řádu v Čechách, o Königsmarckově přítomnosti v Čechách věděl, a proto již před několika dny nechal zdvojnásobit hlídky.

Přesto se kolem třetí hodiny ranní 26. července podařilo švédskému oddílu vedenému Odowalským nepozorovaně překonat rozestavěnou zeď bastionu za kapucínským klášterem a odtud se dostali ke Strahovské bráně, jejíž ostrahu zaskočili a rychle přemohli. Königsmarckovi vojáci poté vtrhli na Malou Stranu a zmocnili se i Pražského hradu. Švédové pak dokonale využili příležitosti k plenění a rabování, mezi nejvzácnější kořist patřily též rudolfínské sbírky. Do zajetí padlo v malostranských palácích množství významné šlechty, která byla nucena se draze vykoupit. Sám starý polní maršál Colloredo-Waldsee sotva uprchl v noční košili a na Smíchově se nechal převézt na druhý břeh Vltavy. Na Staré město se ale Švédové proniknout řádně nepokusili, střelba z Malé Strany nakonec varovala staroměstské měšťany a hlídka v mostecké věži u Klementina včas spustila padací mříž.

 Další boje o Prahu

Hrabě Colloredo již 26. června povolal do Prahy polního maršála Johanna Christopha hraběte Puchheima s cca 1500 jezdci, kteří dosud stáli proti postupujícímu Wittenbergovi. O dva dny později přivedl do Prahy dalších asi 500 vojáků a 3 děla mladý plukovník (od počátku srpna generál polní strážmistr) Innocenzo hrabě Conti di Guadagnola, který se stal nejaktivnějším generálem řídícím obranu města.

Mezitím 27. července zahájil Königsmarck ostřelování pravobřežní Prahy z děl, která ukořistil v hradčanské zbrojnici. Na to obránci prakticky neměli čím odpovídat, neboť městská artilerie byla již od roku 1547 uložena na Pražském hradě. Situace obránců se zhoršila 30. července, kdy mezi Vysočany a Hloubětínem konečně stanulo i vojsko Arvida Wittenberga odhadované až na 6 000 mužů s třinácti děly, včetně osmi půlkartounů (24 liberní těžké dělo). Císařští vojáci i měšťanská milice (v počtu 22 kompanií po cca 200 mužích) se připravovali k odražení útoku a urychleně opravovali a vylepšovali opevnění. Maršálové Colloredo a Puchheim s jezdectvem podnikali výpady proti obléhatelům.

Švédská dělostřelba vedená Wittenbergem proti Poříčské a Horské bráně i Königsmarckem z Malé Strany přes Vltavu ale do 4. srpna neprorazila opevnění a Wittenberg, který také toužil po bohaté válečné kořisti a záviděl Königsmarckovi lup z Malé Strany, se rozhodl zahojit se tažením do jižních Čech. Do 15. srpna ležel s vojskem nečinně u Zbraslavi a poté vytáhl přes Konopiště na Tábor, který po krátkém obléhání dobyl. Pokusil se také o útok na Písek, kde ale neuspěl, pročež se koncem měsíce znovu vrátil ku Praze.

Švédská nečinnost tak poskytla Pražanům dostatek času, aby se zásobili potravinami a aby náležitě připravili městské valy na obléhání. Také během září docházelo jen k příležitostnému ostřelování města děly, ale k vážnějším bojům nedošlo, neboť oba švédští velitelé se zaměřili na jiné operace v Čechách. Königsmarck vyslal oddíl, který 16. září dobyl Děčín, čímž se otevřela pro zásobování labská cesta, zatímco Wittenberg se znovu vydal na jih proti Českým Budějovicím, 21. září dobyl Český Krumlov a o dva dny později stanul v Rožmberku. Dál se nedostal, neboť jeho týl mezitím začaly ohrožovat císařské oddíly polního podmaršálka Zikmunda Myslíka z Hyršova (jehož jméno dodnes nese Myslíkova ulice v Praze) a také hrabě Puchheim, který vytáhl s částí jezdectva z Prahy.

V Českých Budějicích se již začalo shromažďovat císařské vojsko určené k vyproštění Prahy, čehož se ujal osobně prezident Dvorské válečné rady, polní maršál Jindřich hrabě Schlik (dřívější velitel moravského pěšího pluku v bitvě na Bílé Hoře, který poté co vstoupil do císařských služeb udělal zářnou kariéru ve Valdštejnově vojsku). Wittenberg se proto obrátil zpět ku Praze, přičemž se mu podařilo zajmout polního maršála Puchheima.

 Generální útok

Nejtěžší časy obránce Prahy teprve čekaly. V neděli 4. října totiž dorazil na Bílou Horu nový švédský generalissimus, mladý synovec slavného švédského krále Gustava Adolfa, Karel Gustav Falcký (budoucí švédský král Karel X. Gustav). Ten byl odhodlán si jako vrchní velitel švédských vojsk ještě před koncem války vydobýt slávu a přistoupil k obléhání města se vším všudy.

Hlavní směr útoku měl směřovat mezi Horskou a Koňskou bránu. (Horská brána byla přibližně v místech dnešní křižovatky "U Bulhara" a Koňská brána stála na konci dnešního Václavského náměstí směrem k Vinohradům.) Do 13. října švédská dělostřelba vytvořila v městských hradbách průlomy. Následný útok směřoval na Horskou bránu, které se Švédové dočasně zmocnili. K odvedení pozornosti obránců docházelo ale také k diverzním útokům u Koňské brány, u Vyšehradu, na Karlově mostě a Švédové se pokusili také přeplavit na čtyřech lodích přes Vltavu na Rejdiště. Pražští obránci ale nakonec po těžkých bojích útočníky odrazili.

V dalších dnech probíhaly na obou stranách obléhací, respektive opevňovací práce. Průlomy v hradbě u Horské brány dosáhly takového rozměru, že jimi mohlo útočit i jezdectvo. Dne 25. října, v den podepsání vestfálského míru, čekala obránce Prahy další těžká zkouška v podobě švédského generálního útoku. Ten směřoval do průlomů u Horské brány a Švédům se podařilo částečně proniknout do města až ke kostelu svatého Jindřicha (u Jindřišské věže). V těchto těžkých bojích, kdy řídil obranu generál polní strážmistr hrabě Conti, se zvláště vyznamenaly oddíly pražských studentů.

Ani tento útok ale nakonec neuspěl a Karel Gustav musel troubit k ústupu. I následující den se po silné dělostřelbě pokusili Švédové dobýt Horskou bránu, ale opět byli odraženi. To se ale již od Českých Budějovic blížilo císařské vojsko shromážděné polním maršálem Schlikem, jehož příchod k české metropoli byl ohlášen na konec října. Přesto ještě 30. října došlo k dalšímu z mnoha útoků na Horskou bránu.

Následující den ale začali Švédové stahovat těžká děla z palebných postavení a 1. listopadu, na Svátek všech svatých, se švédské vojsko po odpálení posledních min začalo od pravobřežní Prahy stahovat. Obléhání bylo u konce, stejně jako celá třicetiletá válka, která v Praze začala i skončila. Königsmarck ale se svými oddíly zůstal usazen na Malé Straně a Hradčanech, a k podpisu definitivního příměří mezi dosavadními nepříteli došlo až 29. listopadu v provizorní stavbě uprostřed Karlova mostu.

Znak i sloup

Hrdinná obrana Prahy roku 1648, na níž měly lví podíl měšťanské milice i studentská legie, tak jasně ukázaly, že za třicet let se poměry v Čechách značně změnily. V metropoli jasně nabyla vrchu katolická procísařská strana, o což se do značné míry zasloužili i čeští jezuité (například Jiří Plachý, který se aktivně účastnil obrany a Švédové jej považovali za čaroděje, který se dokáže vyhýbat kulím, nebo pozdější slavný literát Bohuslav Balbín).

Pražská města byla císařem Ferdinandem III. za svoji věrnost náležitě odměněna. Mnoho měšťanů bylo za účast na obraně města nobilitováno a polepšily si též městské erby. Paže třímající meč v městské bráně, která se roku 1648 poprvé objevila na erbu Starého města pražského, ostatně zůstala dodnes ve znaku české metropole. Na oslavu vítězství pak nechal císař na Staroměstském náměstí postavit Mariánský sloup, který připomínal hrdinství obránců až do roku 1918.

 Zdeněk Munzar