V Británii bojovali za Československo. A to je pak pronásledovalo.

Před sedmdesáti jedna lety, na začátku července 1940, vypukla Bitva o Británii. V řadách RAF se jí účastnili i stovky Čechoslováků. Jejich osud po roce 1948 však patří k nejtemnějších stránkám našich dějin. Kolik leteckých „zápaďáků“ se vrátilo po roce 1945 do vlasti, kolik jich po roce 1948 prošlo vězením, tábory nucených pracích či bylo jinak pronásledováno? Přinášíme některé odpovědi.

Leteckými jednotkami na Západě prošlo v letech 1939-45 bezmála 2 500 československých vojáků, ať už se jedná o létající, nebo pozemní personál. Válečné ztráty byly vysoké: činily 529 mrtvých a nezvěstných, 250 zraněných a 52 zajatých. Do vlasti se během roku 1945 vrátilo celkem 1 359 příslušníků, dalších 250 zůstalo v zahraničí. Nejvíce (přes 200) ve Velké Británii, dále ve Francii, Kanadě, USA, ale také v Argentině či Alžírsku. V armádě v Československu zůstalo sloužit v roce 1946 jen asi 450 bývalých příslušníků čs. letectva ze západní fronty.

Už před únorem ´48 se někdejší příslušníci RAF doma nesetkávali vždy s náležitým oceněním i pochopením. Srážky s novou, lidově-demokratickou realitou a roztrpčení byly jejich denními průvodci. Mnozí nabývali dojmu, že jsou cizinci ve vlastní zemi, připadali si náhle zbyteční a nežádoucí. „Nešlo jen o nějaké pocity, ale o velmi konkrétní problémy,“ píše ve své studii věnované perzekucím jeden z odborníků na danou problematiku, PhDr. Prokop Tomek z Historického a dokumentačního odboru Vojenského historického ústavu Praha. „Potýkali se například s nedostatkem bytů, naráželi na problémy při hledání vhodného uplatnění v civilním životě.“ Už tehdy se také dostali do – zatím skrytého – zájmu vojenské kontrarozvědky.

V soukolí moci
Skutečné perzekuce nastaly až v roce 1948, přišly ale velmi rychle. Nový establishment je označil buď za skutečné, domnělé či jen potenciální odpůrce, pro něž v novém státě nebylo místo. Pokud neodešli včas do opětovného exilu, byli vystaveni nejrůznějším formám a stupňům perzekuce, diskriminace a ostrakizace. Svědectví o tom jsou dostatečně průkazná a otřesná. Trpěli nejen oni, ale i jejich rodiny, příbuzní a ostatně celá společnost.

„Prakticky hned po Únoru přišla první vlna propouštění a následných perzekucí, ta zasáhla především armádní složky, které nastupující režim považoval za potenciálně nebezpečné. Mezi prvními takto postiženými byl i jejich někdejší válečný velitel divizní generál Dr. Karel Janoušek. Ten byl pak po následném pokusu o útěk do zahraničí, vyprovokovaném komunistickým agentem, odsouzen k mnohaletému žaláři,“ říká další historik věnující se dané problematice, PhDr. Jiří Rajlich, ředitel Historicko-dokumentačního odboru VHÚ. „Druhá vlna pak následovala na počátku roku 1949 a třetí v roce 1950.“

Podle Rajlicha měly perzekuce různou podobu, od „měkkých“ až po ty nejtvrdší. K těm prvním lze počítat vyhazov z práce, k těm druhým patřila obvinění ve vykonstruovaných procesech a odsouzení k mnoha letům vězení. „Svou ´západní´ minulostí se mnozí bývalí příslušníci RAF nastupujícímu režimu hodili do nejrůznějších prefabrikovaných protistátních procesů. Aniž se o to nějak objektivně přičinili, dostali se tak do soukolí moci, které je drtilo,“ dodává Rajlich.

Po několika vlnách poúnorových personálních čistek zůstalo v roce 1950 v armádě sloužit pouhých 13 bývalých příslušníků RAF. Šlo buď o zcela nepostradatelné jedince, případně o ty, kteří se díky přímluvě některých mocných mužů vyhnuli postižení. Nikdo z nich ale nemohl létat, všichni měli zákaz.

Některým se to podařilo
Někteří ovšem nečekali, až na ně režim udeří. Podle Tomka odešlo po únoru ´48 do exilu přes 400 bývalých letců – ať už v činné službě, nebo v záloze. Více než stovka se jich znovu uplatnila v řadách RAF.

Čistky se nevyhnuly ani těm, kteří působili v civilním letectví, zvláště u Československých aerolinií (ČSA). S ohledem na svou vysokou leteckou i jazykovou kvalifikaci zde byli naprosto nepostradatelní, takže bezprostředně po Únoru byli propouštěni zatím pouze jednotlivci. Bylo ovšem jen otázkou času, kdy budou vycvičeni nástupci s méně „závadnou“ minulostí, kteří nastoupí na místa těch ostatních. „Zápaďáci“ zatím byli postupně „jen“ stahováni na vnitrostátní linky. Proto v březnu 1950 vzbudil velkou pozornost synchronizovaných únik tří letadel ČSA s posádkami bývalých příslušníků RAF. „Nemohli nás ještě vyhodit, protože neměli jiné piloty. Věděli jsme však, že jakmile se noví vyučí, skončíme špatně. Někteří kolegové už ve vězení byli, jiné nahnali na těžké práce,“ zdůvodnil po letech motivy tohoto hromadného úletu kapitán Ladislav Světlík. Po této události byli jejich kolegové z ČSA, také bývalí západní letci, propuštěni. Šlo o více než padesátku členů létajícího personálu. Bylo však zcela zřejmé, že zmíněný úlet tento krok nezpůsobil, jen urychlil.

Ti, kteří nestačili odejít
Část letců byla odsouzena v soudních procesech, další část postihla mimosoudní perzekuce. Šlo především o zařazení do Táborů nucených prací (TNP), kde mohli být bez jakéhokoli soudu internováni tři měsíce až dva roky. Takto například strávil pozdější generálporučík v.v. František Fajtl v TNP na Mírově šestnáct měsíců.

„Přesný číselný přehled o tom, kolik bývalých příslušníků RAF bylo uvězněno, kolik bylo internováno v TNP, kolik jich bylo ´jen´ vyhozeno z práce či jinak existenčně postiženo dodnes neexistuje,“ říká Jiří Rajlich. „V zásadě však můžeme říct, že poúnorovými perzekucemi byli ´západní´ letci postiženi jako celek, tedy téměř každý z nich se potýkal s nějakými problémy.“ Podle Tomka byli i ti letci, kteří unikli vězení, „pod ustavičnou kontrolou Státní bezpečnosti, pociťovali existenční starosti, jak uživit rodiny manuální, většinou špatně placenou prací.“ I tady však najdeme některé výjimky potvrzující pravidlo. Kupříkladu známý fotograf Ladislav Sitenský nebyl režimem výrazněji perzekvován, díky tzv. svobodnému povolání stál trochu stranou.

Hlavní vlna perzekucí a každodenního šikanování se poněkud mírní až na počátku 60. let. Většina dosud vězněných byla podmíněně propuštěna na amnestii v roce 1960. Někteří pak začali být postupně rehabilitováni, jiní se ovšem zadostiučinění ale dočkali až po roce 1989. Pádu komunistického režimu se doložitelně dožily necelé dvě stovky bývalých československých letců, kteří za 2. světové války bojovali v řadách RAF.
Více informací najdete v textu Prokopa Tomka Poválečná perzekuce bývalých československých příslušníků RAF, který vyšel v mimořádném čísle časopisu Dějiny a současnost v roce 2010. Číslo bylo věnováno 70. výročí Bitvy o Británii.

1 Četař Josef František, nejúspěšnější československý stíhač v Bitvě o Británii
2 Duxford, září 1940, piloti 310. čs. stíhací perutě, za nimi jejich Hurricane Mk.I
3 Nadporučík Emil Fechtner, 310. peruť, zahynul 29. října 1940
4 Osádka 311. čs. bombardovací perutě při předletové přípravě, v pozadí jejich Wellington Mk.IC
5 Piloti 310. čs. stíhací perutě