Velká válka, politika, důsledky

První světová válka nebyla jen bojem miliónů obyčejných vojáků v zákopech, šlo zároveň o klíčovou událost na poli světové politiky, jenž zásadním způsobem ovlivnila chod dalších desetiletí 20. století. O důsledcích, které z tohoto střetu vyplynuly, hovoří v obsažné a mimořádně precizní formě v následujícím rozhovoru historik Vojenského historického ústavu Praha PhDr. KAREL STRAKA, Ph.D.

Bylo v průběhu roku 1918 už jasné, že válka v tomto roce skončí?

Analyzujme sled základních skutečností a jejich vzájemný vztah. Celkový vývoj války spěl v průběhu roku k závěru konfliktu, ale o brzkém konci války by v první polovině a pak ještě dlouho do léta roku 1918 mohl hovořit pouze přesvědčený optimista. Počátkem uvedeného letopočtu totiž centrální mocnosti získaly na svou stranu zásadní výhody strategické dimenze. Z nich také plně těžily.

Na východní frontě německá a rakousko-uherská vojska využila aktuální slabosti Rudé armády, vznikající po nedávné bolševické revoluci, která přivodila definitivní rozvrat na ruské frontě. Obě spojenecké armády zahájily rozhodný postup a jejich následný zisk byl obrovský. Ovládly Bělorusko s Pobaltím. Staly se pány na kontinentální Ukrajině. Zmocnily se Krymu a dospěly do Zakavkazska. Na ruském území postoupily až na čáru Pskov‒Orša. Němci vstoupili též do Finska.

V čem spočíval přínos těchto obrovských teritoriálních záborů?

Především v tom, že ústřední mocnosti jimi získaly zdroje, které nahrazovaly hospodářské ztráty způsobené blokádou na moři. Nešlo jen o zisky ve smyslu přísunu zásob. Po uzavření tzv. brestlitevského míru 3. března 1918 se centrální mocnosti mohly plně soustředit na západoevropské a jižní válčiště. Uvedený smír s ruskými bolševiky jim dovolil dále vyčerpávat zdroje z východu, ale hlavně odpoutat z východní fronty potřebné divize. Neváhaly je vrhnout na ostatní fronty.

Pro výsledek války měla rozhodující význam západní fronta. A právě zde takto posílená německá armáda zahájila již 21. března řetězec rozsáhlých útočných akcí, zvaných souhrnně Ludendorffova ofenziva. Němci měli v podstatě velmi blízko k rozpojení bludného kruhu zákopové války. Počínali si rozhodně a flexibilně. Objektivně správně pochopili, že v pozičních bojích nelze spoléhat jen na manévr vlastní palbou. Docenili význam manévru palebných zdrojů, rozdělených do menších celků, které se hbitě pohybovaly po bojišti. V tom spočívalo jádro později rozvinuté diference mezi francouzskou a německou doktrínou.

Uvedenou taktikou Němci získávali. Dokázali se opět probojovat k Marně a závažně ohrozit metropoli nad Seinou. Inovace taktiky ale přišla příliš pozdě. Celkový charakter bojů již zásadně nestačila změnit.

Mohla nicméně válka pokračovat i nadále? Bylo možné, že by Německo s Rakousko-Uherskem přece jen strhlo vítězství na svoji stranu?

V té podobě a rozsahu, v jakém trvala válka ještě v roce 1918, se tato možnost jeví jako nereálná. Vezměme opět k ruce klíčová fakta. Rozhodující obrat přišel následkem porážky Němců ve druhé bitvě na Marně v létě 1918. Postupně se začala projevovat účinnost posil ze Spojených států. Německo čelilo na západní frontě třem armádám: francouzské, britské a americké. Třebaže první dvě byly vyčerpány několika lety nepřetržitých bojů, během nichž francouzská armáda prošla hlubokou krizí, šlo o stále narůstající masu sil a prostředků.

Alianční armády Dohody měly možnost přisouvat čerstvé zálohy a nahrazovat těžké ztráty. Stál za nimi obrovský potenciál válečného průmyslu a surovinových zdrojů. Za této situace Německo se svými spojenci, které své zálohy i zdroje fakticky vyčerpalo, nemohlo i po uvolnění sil z východu dlouho odolávat. Poslední měsíce války to dokládají.

Vítězem války se staly státy Dohody, ale v jakém smyslu šlo o skutečné vítěze? Vždyť i tyto státy ztratily miliony občanů a ekonomicky se značně vyčerpaly.

Hodnota dosaženého vítězství spočívá mimo jiné i v tom, jak jej vítěz dokáže uchovat, případně upevnit a rozvinout. Nejde tedy jen o triumfální salvy na počest dosaženého úspěchu. Jeho kvalitu a dosah nelze úplně hodnotit prvními dny, týdny a měsíci. Teprve následná léta jsou průkazná.

Jako vojensky nejvýznamnější stát Dohody byla uznávána Francie. Její politické a vojenské špičky si to pochopitelně dobře uvědomovaly a ambiciózně si podle toho počínaly od příměří a pak během pařížské mírové konference. Postupovaly tvrdě a nekompromisně. Paříž vysílala řadu vojenských misí do tradičních i nově vzniklých států. Mimo jiné tím utužovala budovanou protiněmeckou koalici. Stále nepouštěla ze zřetele možnost obnovy nepřátelství s Německem. V tomto naladění setrvávala do poloviny 20. let.

Polovina prvního poválečného desetiletí byla vůbec rozhodující. Podstatně se měnila kvalita vztahů mezi dřívějšími soupeři z válečných let. Připomeňme jenom Rýnský garanční pakt z října 1925, stabilizující a garantující státní hranice v západní Evropě. Německo se fakticky vracelo mezi velmoci. O rok později jej přijali do Společnosti národů.

Zásadní význam měly vnitropolitické změny ve Francii. Nacionalisticky laděnou pravici střídala smířlivější levice. Její zahraniční politika zvolna a zpočátku málo zřetelně začala projevovat ochotu ke korekturám versailleského systému v Evropě. Z klubu nových států a současně francouzských spojenců vycítilo potenciální nebezpečí zejména Polsko. Není divu. Mělo tradiční německá území a od integrálního Německa oddělovalo Východní Prusko. Celou situaci od té doby poznamenával přístup, který západní historikové pojmenovávají následujícím způsobem. Francie byla stále ještě garantem bezpečnosti spojeneckých států ve střední a jihovýchodní Evropě, ale ne jejich hranic. Byl to i případ Československa.

Pokud se tedy vrátíme na počátek této odpovědi, můžeme konstatovat, že nejen Francie, ale též ostatní mocnosti vítězného tábora nedokázaly svůj triumf během poválečných let pozitivně, tedy ve prospěch obecného trvalého míru, úspěšně přizpůsobovat podmínkám měnícího se poválečného světa. Mimo jiné i na vůli s tím spojené závisela do velké míry funkčnost versailleského mírového systému.

Kdo tedy z války nejvíce vytěžil, kdo získal?

V prvním plánu zřejmě vytanou mnohým na mysli akcionáři zbrojařských firem. Nesporně jejich zisky stouply. Myslím si ale, že tím, kdo z této války těžil pro své záměry přebohatě, byl z dlouhodobé dějinné perspektivy někdo úplně jiný. Byli to vyznavači komunistické ideologie. První světová válka jim dala možnost uchopit moc v Rusku. Když se faktický vývoz socialistické revoluce bezprostředně po válce nezdařil, upevnila se komunistická totalita během meziválečných let do důsledků v Sovětském Rusku, pozdějším Sovětském svazu. Tuto zem pak ovládla na sedm desetiletí. Po roce 1945 utvořila blok podmaněných satelitů. Zažili jsme to i my v našem geopolitickém prostoru.

Připomeňme ale, že Češi a Slováci, příslušníci čs. legií v Rusku, byli od jara 1918 fakticky prvními, kteří se jí kromě samotných Rusů a ostatních národů někdejšího carského Ruska postavili do cesty. V boji s bolševiky plně obstáli. Nebylo vůbec jejich vinou, že jejich obětavost se nakonec z mnoha důvodů nezužitkovala.

Zmínil jste nekompromisní a tvrdé jednání Francie po válce. Jakých důležitých a zároveň chybných rozhodnutí se vítězné státy a jejich politici po roce 1918 dopustili?

V dimenzi značně idealizovaných představ o uspořádání poválečného světa lze za chybu označit, že nedošlo k položení základů skutečně efektivního systému kolektivní bezpečnosti. Pamatujme na skutečnost, že fronta vítězů nebyla jednotná. Vítězi si byli navzájem i rivaly.

Dokumentuje to francouzsko-britský poměr. Když se na pařížské mírové konferenci rodila Společnost národů, francouzská vláda předložila návrh na zřízení mezinárodních sil, zjednodušeně řečeno jakési nadnárodní armády. Podléhala by Společnosti národů. Zúčastněné státy by jí předaly svou těžkou výzbroj ofenzivního charakteru, jejich branné síly by byly pouze defenzivní. Mezinárodní armáda měla fungovat jako represivní nástroj proti případným agresorům. I když je v pozadí citelná francouzská snaha profitovat z momentální vojenské převahy, byl to návrh moderní a ve srovnání s naší současností pozoruhodný. Velká Británie se však nejvýznamněji zasloužila o to, že tento konkrétní návrh nepřekročil písemný záměr.

Za jednu z největších chyb se skutečně fatálním dosahem je nutné považovat stažení Spojených států amerických z evropských záležitostí. Snahy o kolektivní bezpečnost nemohly být úspěšné za situace, kdy hospodářsky nejsilnější velmoc světa ztratila z vlastních vnitropolitických důvodů zájem o dění v Evropě se všemi z toho plynoucími důsledky do dalších let.

Prošla podoba evropské, ale i světové politiky po roce 1918 - v porovnání s rokem 1914 - zásadní proměnou?

Zde bych kladl důraz na výraz světové, chcete-li globální, politiky. Z 1. světové války vyplynulo mimo jiné poučení, že lokální konflikt se bude dříve či později generalizovat do nejširších rozměrů. Potvrdila se a současně i posílila víra ve spojenecké aliance. Výraz spojenecká smlouva se stal doslova zaklínadlem, projevem víry v nezpochybnitelné zabezpečení vlastního státu. Typické to bylo zejména pro nově vzniklé státy střední a jihovýchodní Evropy. Mnohdy ovšem šlo o nevyrovnaná partnerství.

Počátek 1. světové války aktivoval na straně Dohody spojenecké smlouvy mezi skutečnými velmocemi, tedy Ruskem, Velkou Británií a Francií. K dohodě později přistoupila také Itálie. Šlo o státy s přístupem k moři, s rozsáhlými zájmy ve vzdálených mimoevropských prostorech. Po 1. světové válce se ale zejména Francie snažila vyrovnat ztrátu zbolševizovaného Ruska aliancemi s malými či středně velkými státy, z nichž některé neměly vlastní moderní státní tradici a svůj silový potenciál si teprve budovaly. Do mezinárodních vztahů pak na straně větších a silnějších partnerů vstupovala úvaha, do jaké míry jsou jejich závazky vůči menším spojencům kompatibilní s jejich vlastními prioritními bezpečnostními zájmy. Zejména závěr 30. let přinesl v tomto smyslu zcela výmluvné případy.

Z hlediska vedení válek je nutné alespoň stručně poznamenat, že 1. světový válečný konflikt fakticky smazal hranice mezi frontou a zázemím. Následky bojů nepocítili pouze jejich přímí účastníci, ale i strategická hloubka válčících států. Válka dalekosáhle poznamenávala civilní prostředí.

Lze říci, že válka přinesla i cosi tzv. dobrého?

Válka není nikdy zdrojem žádných pozitiv, odhlédneme-li od chladně racionální úvahy o urychlení vývoje nejrůznějších technologií, spojených především se zbrojením. Za pozitivní a nové lze snad označit to, že do úvah o příštím vývoji mezinárodních vztahů vstoupila výrazněji než kdykoli dříve dvojice faktorů: idea kolektivní bezpečnosti a myšlenka odzbrojení. Přes mnohé naděje, které se s nimi spájely, se v poválečných letech objektivně projevily jako těžce realizovatelná vize. Přesto jsou od té doby stále a v různých souvislostech a s různou intenzitou přítomny v mezinárodních vztazích.

Hovořil jste už o nových státech, jejichž existence se od událostí 1. světové války odvíjela. Byl jejich vznik – včetně Československa - zákonitý, anebo šlo do jisté míry o souhru okolností, vyústění momentální situace?

Pokusme se zaměřit právě na příklad Československa. Myslím, že je obhajitelné, pokud v něm rozpoznáme oba zmíněné faktory.

Orientujme se na český národ jako na jednu ze dvou zakládajících státotvorných etnických komponent. Objektivně nutno přiznat, že přes všechny komplikující vlivy vyzrál v rámci habsburské monarchie do podoby moderního sebevědomého společenství s vysokou kulturní a společenskou úrovní i s rozvinutým hospodářským zázemím a diferencovanou stranicko-politickou strukturou. V dějinách 19. a 20. století se nacházejí příklady národů, které po dosažení určitého stádia vývoje přirozeně aspirovaly na vlastní státnost.

Je dobře známo, že myšlenka úplného osamostatnění českého národa ve vlastním státě nebyla před vypuknutím 1. světové války vůbec aktuální. Naši předkové si nedokázali představit svou budoucnost jinak než v rámci říše, jejímiž občany byli. O co však česká politika trvale usilovala, to byl respekt k státoprávní svébytnosti Českých zemí v rámci říše. Dynamika a metody politické práce, směřující k tomu cíli, se proměňovaly, ale základem byla vždy uvědomovaná nutnost a také výhodnost setrvání malého národa ve větším státním celku.

Válka tyto v podstatě racionální představy zcela zvrátila a učinila je nereálnými. Válkou podmíněná útočnost německého nacionalismu ohrožovala to, co český národ do té doby vytvořil na kulturním, politickém, sociálním a hospodářském poli. Z roku 1915 pocházejí první válečné německo-nacionální koncepty na ovládnutí a unifikaci středoevropského prostoru v německém duchu. Nebylo proto náhodné, že ve stejném roce dospěl T. G. Masaryk k poznání, že „válka ukázala, že Rakousko-Uhersko je neschopno chránit a spravovat Čechy a ostatní národy“.

Protirakouský odboj s cílem vybojovat společný stát spojením Čechů se Slováky, tedy sloučením dvou státotvorných etnik, tím začal. Vlastní prohlášení československé samostatnosti z 28. října 1918 bylo spontánní reakcí na to, že Vídeň fakticky přiznala porážku ve válce. Na takovou eventualitu se ovšem dlouhodobě na zahraniční i domácí frontě připravovaly potřebné podmínky. Připomeňme fakt, že jásající davy z pražských ulic a náměstí oslavovaly konec války a státní samostatnost současně.

Velká očekávání byla spojena se vznikem a existencí Společnosti národů. Z čeho se tato instituce zrodila - a proč posléze nenaplnila své ambice?

Ideu, na níž Společnost národů vznikala, vyjádřil poslední z proslulých čtrnácti bodů prezidenta USA Woodrowa Wilsona, jenž je deklaroval v Kongresu 8. ledna 1918. Konkrétně v něm uvedl, že se proponovaná instituce měla stát garantem mezinárodního práva, územní integrity a nezávislosti členských států. Vyjádřil také princip rovnosti zúčastněných zemí.

Výchozí ideje však tvrdě narazily na realitu mezinárodních vztahů i vnitřní politiky jednotlivých států. Vznik Společnosti národů 20. ledna 1920 se nakonec uskutečnil bez účasti USA. Příčina spočívala ve vnitropolitických prioritách a zájmech této mocnosti. Senát nehodlal již zasahovat do geograficky i psychologicky vzdálených evropských záležitostí. Sám Wilson svou původní zakladatelskou vizi zproblematizoval, když ještě předtím a právě kvůli ohledům na Senát prosadil vypuštění článků, které počítaly s tím, že by Společnost národů sama disponovala vojenským potenciálem k vymáhání svých rozhodnutí. Celkovou situaci zhoršila i již zmíněná britská nechuť k francouzskému konceptu nadnárodní armády pod pravomocí Společnosti národů. Právě to byl jeden z nejzávažnějších deficitů tohoto prvního kolektivně-bezpečnostního projektu v moderních dějinách. Sankce mohly mít kvůli tomu pouze omezenou ekonomickou povahu.

Mnohdy se zdá, jakoby Společnost národů byla vždy jen neúčinnou těžkopádnou institucí. Taková jednostranná interpretace by nebyla objektivní. V prvním období své existence zasahovala efektivně, například při realizaci lidového hlasování v Horním Slezsku. Co ji však poškozovalo nejvíce, to bylo řešení většiny nejzávažnějších problémů mezinárodních vztahů mimo její rámec. Objektivně nutno dodat, že tak nečinily pouze totalitní a revizionistické státy, ale i země, které měly mít vzhledem ke svým bolestným zkušenostem největší zájem na řešení sporů v kolegiu Společnosti národů. Upozorněme v této souvislosti jen na nekompromisní francouzský silový postup proti Německu z roku 1923 (tzv. Rúrská krize) v souvislosti s vymáháním reparačních plateb.

Co je dnes ve vztahu k 1. světové válce největším poučením pro budoucnost? Respektive: co si lze odnést z jejího konce a důsledků, čeho se vyvarovat?

I když to bude znít jako utopie, trvalou hodnotu mají právě kolektivně-bezpečnostní ideje. Bohužel, od konce 1. světové války zaznamenávaly a zaznamenávají povětšinou porážky, neboť se střetávají s nepřekonatelným nezájmem vojensky a tedy i ekonomicky nejmocnějších hráčů na poli mezinárodních vztahů. Zdá se, že budou již trvale zaostávat za reálným poměrem sil ve světě. Bez nich by však subjekty, které představují hrozbu pro mír, měly mnohem snazší cestu k cíli.

Jako doklad tohoto tvrzení připomeňme příklad odzbrojovacích klauzulí versailleské mírové smlouvy. Nebýt jich a určitých mechanismů Společnosti národů, byť mnohdy ve finále jen málo účinných, měla by nacistická ideologie ve 30. letech mnohem snazší cestu k praktické realizaci svých cílů. Takto musel Hitlerův režim zasvětit prvních pět lét své moci demontáži nejvážnějších překážek versailleského systému v Evropě. Teprve až poté mohl přejít z antirevizního období do etapy otevřené agrese. Ztratil přitom ovšem několik cenných let. Snad i to mělo svou cenu. Možná i v tom se přeci jen zhodnotily nesmírné lidské ztráty generací, které 1. světová válka zavlekla do labyrintu zákopů, zahalených oparem bojových plynů.

Andrej Halada