Jak probíhal výcvik vojáků pro Izrael v Československu 1948?

10. 08. 2011

Během roku 1948 poskytlo Československo významnou materiální i personální pomoc nově vzniklému státu Izrael. Dosud nebylo o této kapitole našich dějin známo mnoho faktů. Některé z nich nyní přináší historik Vojenského historického ústavu Praha Ivo Pejčoch. Své poznatky publikoval ve studii uveřejněné v čtvrtletníku Historie a vojenství číslo 2/2011.

V článku nazvaném Výcvik příslušníků brigády Hagana v Československu se PhDr. Ivo Pejčoch věnuje celé fázi náboru i přípravy vojáků, kteří posléze odešli do Izraele a stali se příslušníky zdejší armády.

Okolní arabské státy napadly Izrael prakticky okamžitě po jeho vzniku 14. května 1948. V předvečer útoku mělo velení židovské obranné milice Hagana k dispozici na 30 000 mobilizovaných mužů a žen. Chyběla jim však technika i dostatek vycvičených vojenských specialistů. Obojí poskytlo právě Československo, a to jako prakticky jediný stát na světě. Během přísně tajné akce nazvané „Důvěrné Izrael“ proudily do Palestiny ruční zbraně, munice, ale i stíhací letouny Avia S-199 či Spitfire. Zároveň se během jara a léta 1948 rozběhly výcvikové kurzy pilotů i pozemního vojska.

Výsadkáři i tankisté
Ivo Pejčoch se ve svém materiálu věnuje výcviku pozemního vojska. V úvodu popisuje výcvik parašutistů, který proběhl ve Stráži pod Ralskem. Frekventanty kursu byli mladí Židé z Československa, Maďarska či dobrovolníci z Izraele. „Přestože řada židovských mužů z Palestiny absolvovala v letech druhé světové války výcvik v rámci Židovské brigády,“ píše Pejčoch, „Britové jim výsadkový výcvik neposkytovali a kromě jednotlivců neměl v Izraeli nikdo s operacemi vzduch-země větší zkušenosti.“

Kurz byl zahájen v červenci 1948, prošlo jím na padesát účastníků. Ti pokročilejší už byli v srpnu schopni absolvovat první seskoky. Podle Pejčocha čeští instruktoři vzpomínali na vysokou morálku dobrovolníků a jejich houževnatost. Do Izraele účastníci výsadkářského kurzu odcestovali v říjnu 1948.

V červnu téhož roku také začal výcvik specialistů pro tankové vojsko. Probíhal v Dědicích u Vyškova, a to na československých tancích předválečného typu LT-38. Zhruba pět desítek účastníků se učilo řízení tanku, vedení operací a také prošli výukou střelby. Další učební pomůckou byl i německý stíhač tanků Hetzer. Po boku československých Židů se výcviků účastnili i ti z Polska či Bulharska.

Sochor žádal granáty
Na území republiky se také vytvářela mechanizovaná brigáda, která měla jako celek působit v Izraeli. Smlouva plánovala výcvik přibližně jednoho tisíce mužů a žen z řad židovských dobrovolníků (zajímavým aspektem je právě výskyt značného počtu žen, které se do jednotky hlásily). Výcvik začal v prostoru Libavá u Hranic na Moravě, velitelem byl jmenován válečný hrdina, major Antonín Sochor.

Ačkoli byly všechny výcviky podřízeny režimu utajení, podle Pejčocha se zdaleka nepodařilo tento záměr naplnit. Především okolní obyvatelé brzy zjistili, co se v jejich blízkosti odehrává a kdo se akcí účastní. I proto se výcvik přesouval na různá místa.

„Co se týká dosavadních vojenských zkušeností příslušníků brigády,“ píše Pejčoch ve svém materiálu, „představovali pestrou směsici nevojáků, absolventů vojenského výcviku v různých armádách i veteránů druhé světové války. Největší procento logicky představovali muži, kteří prošli vojenskou prezenční službou v československé armádě, následovali bývalí příslušníci 1. čs. armádního sboru v SSSR, příslušníci Čs. samostatné obrněné brigády ve Velké Británii, dále příslušníci Rudé armády, britské armády, partyzánských jednotek a ozbrojených sil Slovenska, Polska a Maďarska.“

Dochované archivní dokumenty dokládají vyzbrojení brigády sovětskými středními tanky T-34/85, Pejčoch nicméně píše: „Příslušník jednotky Menachem Tiben si však jasně vzpomíná, že se cvičili i na Cromwellech. Výcvik na tomto stroji by měl jasnou logiku, britský Cromwell totiž patřil k vůbec prvním tankům ve výzbroji izraelských ozbrojených sil.“

Výcvik přinášel určité problémy s technickým zabezpečením. Zvláště dělostřelecký oddíl a tankový prapor zprvu postrádaly to nejdůležitější: kanóny a tanky. Důstojníci ale kladně hodnotili pokroky židovských vojáků, výsledky řidičů byly podle nich dobré. Pokud jde o munici, Sochor požadoval pro výcvik tankistů 1000 dělostřeleckých granátů ráže 85 mm; osm set průbojných a dvě stě tříštivých. Granáty přišly ale relativně pozdě, ostré střelby probíhaly až v říjnu 1948.

Komunisté se neprosadili
Poúnorový režim se samozřejmě snažil, aby se i mezi cvičícími vojáky šířilo levicové smýšlení a marxistická ideologie. Ostatně v pozadí celé pomoci byla snaha SSSR a jejího vůdce Stalina získat důležitý vliv na Blízkém Východě (což se nezdařilo, proto také přestala být pomoc Izraeli ze strany československého vedení podporována).

V hlášení pracovníka ÚV KSČ Waltra Stambergera se píše, že většina příslušníků Hagany jsou „sionisté nebo lidé politicky indiferentní“. Komunistů je údajně v jednotce pouhých patnáct. Osvětová činnost je slabá, tamním komunistům není ani jasné, v jakých formách má být stranická práce prováděna. „Má-li jednotka zůstat v našem vlivu v Palestině, bude třeba do ní poslat několik důstojníků, především pro práci ve štábu jednotky a v osvětě,“ cituje Stambergera Ivo Pejčoch.

Výcvikový tábor ukončil svoji činnost v listopadu 1948. Přestože byl příslušníkům brigády i absolventům kursů povolen výjezd do Izraele, snažily se státní orgány omezit vývoz jejich majetku. V Izraeli se pak brigáda, resp. jednotliví členové „rozprchli“ do různých jednotek. Cíl československých komunistů, aby prostřednictvím jednotky měli svůj vliv ve vojenských složkách v Izraeli, se tedy rozhodně splnit nepodařilo.

Většina absolventů výcviku už také nestačila zasáhnout do arabsko-izraelské války, jejíž hlavní fáze skončila v červenci 1948. Zkušenosti absolventů se však promítly do další existence a budování izraelské armády. Mnozí z dobrovolníků se pak vyznamenali v dalších bojích, které vedl Izrael s okolními státy.Celý článek najdete v časopise Historie a vojenství číslo 2/2011, ročník LX. Časopis vychází čtvrtletně, vydává ho Vojenský historický ústav Praha. Cena jednoho výtisku je 99 korun.

1 – Výcvik 105 mm houfnice
2– Dívčí obsluha protiletadlového kanónu
3– Výcvik protiletadlových dělostřelců
4 – Výcvik střelby ze samopalů MP 40
5– Kapitán Erich Falter s příslušnicí dělostřeleckého oddílu