Osmdesát let od paktu Molotov-Ribbentrop

Již Lenin vděčil za svůj mocenský vzestup německému vrchnímu velení, které s jeho pomocí v roce 1917 porazilo Rusko. Svaz sovětských socialistických republik, pohrobek vilémovského Německa, umožňoval naopak po první světové válce Německu, poraženému v roce 1918 armádami Dohody, obcházet ustanovení Versailleské konference týkající se omezení zbrojení. Po uzavření smlouvy v Rapallu v roce 1922 Němci – kromě přiznané hospodářské spolupráce – mohli na sovětském území testovat Německu zakázané druhy zbraní, jako byly tanky, letectvo a bojové plyny. Tuto spolupráci zcela nepřerušil ani nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933.

Paranoidní sovětská politika předpokládala, že celý svět nemá jiný cíl, než zničit Sovětský svaz. Taktika komunistické strany Sovětského svazu cílila na vyvolání války mezi státy, které považovala za své protivníky, tedy mezi všemi mimo Sovětský svaz. Mělo to vést k jejich vyčerpání a snadnému pochodu Rudé armády ke světovládě.

V roce 1938 považoval Stalin za urážku, že nebyl přizván k jednání Mnichovské konference, a interpretoval její výsledky opět paranoidně, jako snahu evropských zemí po jednotném postupu vůči SSSR. Nicméně po německém obsazení českých zemí a rozbití tehdejšího Česko-Slovenska v březnu 1939 začal zvažovat další směřování své politiky. Největší zisky začalo nyní slibovat sblížení s Německem. Paralelní jednání s Anglií, Francií a Polskem Stalin sabotoval a 23. srpna 1939 podepsali ministři zahraničních věcí Německa a Sovětského svazu Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov smlouvu o neútočení.

Tajný dodatek smlouvy dělil prostor mezi Německem a SSSR na zóny vlivu bez ohledu na existující suverénní státy. Především dal zelenou k útoku německo-slovensko-sovětské koalice na Polsko, kterým začala druhá světová válka, a k historicky čtvrtému dělení Polska mezi útočící státy. Evropské demokratické státy tak stanuly tváří v tvář alianci dvou tehdejších největších světových tyranií. Sovětskému svazu smlouva rozvázala ruce k útoku na Finsko 30. listopadu 1939. Za tuto agresi byl Sovětský svaz 14. prosince 1939 vyloučen ze Společnosti národů. Německo získalo klid na východě, doprovázený masivní hospodářskou spoluprací a možností využívat námořní základnu u Murmanska.

Spojenectví se Stalinem rozvázalo Hitlerovi ruce k útoku na Dánsko a Norsko 9. dubna 1940 a poté na Nizozemí, Belgii a Francii 10. května 1940. Sovětský svaz 28. června 1940 odtrhl Besarábii a Severní Bukovinu od Rumunska a 21. července 1940 anektoval Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Porážka Německa v Bitvě o Británii na podzim 1940 znamenala zadrhnutí dosavadního německého hladkého obsazování západní Evropy.

Mezi Německem a Sovětským svazem začala narůstat nedůvěra, kterou se Stalin snažil rozptýlit podepsáním dalších šesti obchodních smluv s Německem v lednu 1941 a podepsáním paktu o neútočení s Japonskem 12. dubna 1941, který Japonsku uvolnil ruce pro boj proti britskému impériu a Spojeným státům americkým v Pacifiku. Veškeré zprávy o chystaném německém útoku na SSSR odmítal jako britskou intriku a výměna zboží pokračovala do posledních hodin před Německým přepadením Sovětského svazu 21. června 1941.

Ještě dlouho po válce Stalina prohraná sázka na spojenectví s Hitlerem trápila. Nikoliv však z důvodu morálních výčitek za spoluvinu na rozpoutání druhé světové války, jak by se snad dalo očekávat, ale čistě pragmaticky a svébytně, jedním slovem zvráceně. Podle svědectví jeho dcery Světlany měl Stalin ve zvyku opakovat: „Eh, spolu s Němci jsme mohli být nepřemožitelní.“

Tomáš Jakl

Literatura

Toman BROD (ed.), Pakty Stalina s Hitlerem. Výběr dokumentů z let 1939 a 1940. Naše vojsko – Česká expedice, Praha 1990. ISBN 80-206-0209-7 (Naše vojsko), ISBN 80-85281-06-6 (Česká expedice).

Allan BULLOCK, Hitler a Stalin – paralelní životopisy. Mustang, Plzeň 1995, ISBN 80-85831-51-1.