Dramatické dny v září 1938 a ústup z nejsevernějších kasáren

Město Rumburk se sice do české vojenské historie zapsalo především 21. května 1918 známou vojenskou vzpourou českých příslušníků náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády, ale za zmínku stojí i příběh vojáků rumburské posádky během dramatického září 1938, kdy zde byl III. prapor terezínského pěšího pluku 42. Ten od roku 1924 sídlil v tehdejším Československu jako nejsevernější vojenský útvar v dnes již neexistujících kasárnách v prostoru mezi dnešními ulicemi Slévačská a Královská.

Jedním z typických znaků rumburského praporu bylo vysoké procento vojáků maďarské národnosti z jižního Slovenska, kterým navíc dělaly český jazyk spolu s němčinou značné problémy. Před důstojníky rumburské posádky to kladlo náročný úkol umět s maďarskými vojáky citlivě a taktně jednat. Zřejmě se to dařilo, protože loajálními vůči republice byli dlouho, což potvrzuje i hlášení velitele 42. pěšího pluku plk.gšt. Františka Navrátila z února 1939, ve kterém se píše, že až do ústupu z linie opevnění po mnichovském diktátu byli Maďaři a Němci u pluku většinou stejně dobrými a spolehlivými vojáky jako Češi a ke změnám v jejich chování došlo až pod vlivem mnichovské kapitulace.

V květnu 1938 tvořilo III. prapor 52% Čechů (s trochou Slováků), 42% Maďarů a 6% Němců. Po vyčlenění mnoha Čechů pro pohotovostní "O" oddíl, který byl poslán mimo posádku, zůstalo pro boj u praporu 69% Maďarů, 25% Čechů a Slováků a 6% Němců. Dodejme, že rumburský prapor měl k 24. září 1938 ve svém stavu 19 důstojníků, 5 rotmistrů a 670 mužů.

V době vlny henleinovské hysterie v září 1938 však byla ve městě pouze 9. rota a část 12. kulometné roty bez těžkých kulometů, které byly předány strážnímu praporu XXII v pásmu opevnění Lužických hor, kde působila také 11. rota praporu, zatímco 10. rota jako asistenční útvar byla umístěna v České Lípě.

Velitel III. praporu, bývalý ruský legionář a podplukovník pěchoty Antonín Martinec (popravený později nacisty za odbojovou činnost za okupace nacisty), se dostal s tímto torzem do patové situace ve čtvrtek 22. září 1938, kdy po oznámení včerejší kapitulace československé vlády před tvrdým ultimátem dosavadních spojenců Francie a Velké Británie zaplavily Šluknovský výběžek nejen masy neozbrojených henleinovců, ale také oddíly Sudetoněmeckého Freikorpsu, které na mnoha místech podporovali i říšskoněmečtí příslušníci SA a SS. Hodžova vláda sice ve čtvrtek odstoupila a byla nahrazena vládou generála Jana Syrového, ale v pohraničí vznikla nepřehledná situace, kterou především v izolovaných oblastech výběžků mistrně využívala henleinovská pátá kolona.

Podplukovník Martinec měl sice k dispozici ještě malý pohotovostní oddíl dokonce s třemi tanky, ale i on byl dosud vázán přísnými rozkazy o nepoužití zbraní a striktním zákazem pomoci napadeným celním úřadům a stanovištím družstev pohraničních jednotek Stráže obrany státu SOS.

Svévole henleinovců

Již v deset hodin dopoledne podplukovník zjišťuje, že hlídky složené z 1-2 četníků a 3 vojáků jsou ve městě zbytečné, protože si henleinovci dělají, co chtějí. Srocují se, křičí a plivají na vojáky, kteří jsou znechuceni situací i zákazem použití zbraně. Proto, aby netříštil v této situaci svoje síly, stahuje Martinec většinu stráží do kasáren.

Ve stejnou dobu je přerušeno na čas telefonní spojení, protože česká telefonistka - na početnými davy obklíčeném poštovním úřadě po nepřetržité osmačtyřicetihodinové službě - vyčerpáním omdlela…

V 11.16 hod. přichází konečně změna. Rumburská posádka zachycuje v rozhlase heslo ORLÍK. Znamená to vyhlášení bojové pohotovosti armády a podřízení jednotek SOS vojenskému velení jako v květnu. Ustrašené rozkazy ministerstva vnitra ztrácejí platnost. Ve Šluknovském výběžku je však již bohužel na vše pozdě.

Vojenské složky s vlastními specifickými úkoly a starostmi nemají s veliteli rot SOS ve výběžku již spojení. Původní defétistické rozkazy okresních hejtmanů do večera ještě natropí mnoho škod. V půl třetí odpoledne jsou v Rumburku v českých rukou již jen nádraží a kasárna obklopená davy demonstrantů. O čtvrt hodiny později ztrácí rumburská posádka veškeré spojení s okolním světem. Její velitel proto vysílá do vnitrozemí dva poštovní holuby!

Nesou zprávu, že se zbytek III. praporu připravuje k "Orlíkem" nařízenému odchodu za linii opevnění. Zbývající dva poštovní holuby si rumburský posádkový velitel ponechává jako zálohu. Do kasáren se již stáhli poslední četníci z města a z blízkého okolí a také čtyři blízká družstva SOS. Nejsou však kompletní. Několik jejich příslušníků bylo henleinovskými davy odzbrojeno a zajato.

V půl čtvrté odpoledne jsou již kasárna neprodyšně obklíčena zfanatizovaným davem, v jehož středu jsou ozbrojení ordneři a dokonce i říšští SAmani. Pouze hlavně lehkých kulometů v oknech drží zatím šílející zástupy v dostatečné vzdálenosti.

Na nádraží se pokouší v doprovodu několika četníků odjet v osobním voze zástupce velitele praporu štábní kapitán Josef Štverák po zprávě, že zde ordneři napadli a odzbrojili vojenskou stráž. Vojín František Cséfalvay byl střelen do břicha a s ostatními vojáky odvlečen.

Na stanici je Štverák po příjezdu zajat říšskými SAmany, ale nakonec se mu záhy podaří uniknout a dostat se do kasáren, která jsou již připraveny k evakuaci. V 16.45 vypouští rumburská posádka poslední dva poštovní holuby se zprávou o odchodu z města. Vzápětí vyrazí z brány pod ochranou tří tanků zástup vojáků, rodin četníků a důstojníků. Jako poslední jsou družstva SOS, která tvoří zadní ochranu kolony…

Odvážný poručík Bada

Z Rumburku odcházelo za linii opevnění 11 důstojníků, 2 rotmistři se zhruba 300 muži, s četou tanků a asi 40 příslušníky SOS. Mezi nimi například i poručík pěchoty František Bada, který v Rumburku nejprve velel 11. rotě a v kritickém období roku 1938 působil jako zpravodajský důstojník rumburské posádky.

Vynikal velkou odvahou, kterou ještě projeví například 24. září ráno, kdy z velitelství pluku, které bylo tehdy v České Lípě, dostane rozkaz, aby vyjel ze stanice Jedlová s železničním pluhem k ničení kolejnic s úkolem provést destrukci železniční trati mezi Rumburkem a Krásnou Lípou. Kromě dvaceti železničářů dostane jako ozbrojený doprovod pouze čtyři vojáky s lehkým kulometem, kterým bude velet četař délesloužící Jaroslav Jeřábek.

Po splnění úkolu, který bude provázet přestřelka s ordnery u stanice Zahrady, zmaří jejich návrat do Jedlové zničený most přes železniční trať u Rybniště. Odstraňování překážky bude trvat tři dny, během kterých bude muset por. Bada svést s hrstkou vojáků několik urputných přestřelek s henleinovci. Mimo to se později zúčastní i výpadu obrněného vlaku do Krásné Lípy.

V době nacistické okupace bude žít Bada ve Mšeně, kde se velice aktivně zapojí do odboje s bývalými příslušníky pohraniční finanční stráže v předválečném Zeidleru (Brtníkách) Josefem Brožem a Václavem Váchou a funkcionáři mšenského Sokola. Na jaře 1942 však gestapo jejich činnost odhalí a Bada bude zatčen a zemře neznámého data v koncentračním táboře Osvětim...

Vraťme se však k ústupu rumburské posádky z města, kde se zkoprnělí henleinovci zprvu nezmohli na žádný odpor. Teprve v okolí Krásné Lípy napadnou ustupující prapor zákeřní střelci. V krátké přestřelce jsou však rázně rozprášeni. V deset hodin v noci dostihne potom rumburská posádka linii opevnění na Křížovém buku.

Celý Šluknovský výběžek, tři politické okresy, je nyní plně v rukou nacistů. Do ostudné „konference“ v Mnichově zbýval pouhý týden…

Jindřich Marek