SCHMETTAU, [Samuel von]. Journal de la derniere guerre dʼHongrie pendant la campagne 1737, 1738, 1739

Dne 27. května 1684 se narodil (a 26. května 1774 zemřel) Wilhelm Reinhard svobodný pán Neipperg, pozdější hrabě, polní maršál habsburské armády a státník. Tento významný šlechtic není v naší historiografii příliš znám, a pokud ano, tak primárně kvůli prohrané bitvě u Molvic roku 1741 či některým svým dalším nezdarům. Připomeňme si jej tedy trochu blíže.

Wilhelm Reinhard svobodný pán Neipperg se narodil ve švábském Schwaigernu jako syn císařského důstojníka, později polního maršála Eberharda Friedricha svobodného pána Neipperga. Do armády nastoupil k pluku svého otce, s nímž bojoval ve válkách o španělské dědictví (1701–1714), primárně v Uhrách proti Rákócziho povstání (1703–1711). Od roku 1708 byl podplukovníkem a faktickým velitelem otcova pluku. Vyznamenal se během turecké války (1716–1718) v bitvách u Petrovaradína, Temešváru a při dobývání Bělehradu a roku 1717 byl za odměnu jmenován novým plukovníkem a majitelem někdejšího otcova pluku. Ve válce projevil velký talent a velmi rychle zaujal své představené. V následující válce čtverné aliance (1718–1720) byl raněn v bitvě u Francavilly na Sicílii a roku 1723 dosáhl nejnižší generálské hodnosti. Zároveň byl přidělen jako učitel a vychovatel mladému princi Františku Štěpánu Lotrinskému, který jej od té doby považoval za blízkého přítele a rádce. Od roku 1730 byl v hodnosti polního podmaršála velícím generálem v Lucembursku a znovu se opakovaně vyznamenal na italském bojišti během války o polské nástupnictví (1733–1735).

Po povýšení na polního zbrojmistra byl tento schopný vojenský velitel, ale také organizátor a správce, roku 1737 jmenován guvernérem Temešvárské oblasti. Následující dva roky strávil povětšinou v poli, protože již v předchozím roce vypukla na Balkáně rusko-turecká válka a habsburská monarchie v ní měla podle spojeneckých smluv podpořit Rusy proti letitému nepříteli. I tentokrát projevil své vojenské schopnosti, když roku 1738 přispěl k vítězství u Kornije a k následnému, byť dočasnému, vyproštění pevnosti Oršava. V době fatální porážky hlavního císařského vojska v bitvě u Grocky u Bělehradu v červenci 1739 velel samostatnému sboru, s nímž následně zachraňoval situaci a dočasně zastavil postup Turků. Ti ale nakonec obklíčili i samotnou pevnost Bělehrad, takže ke slovu přišla diplomacie. První část jednání vedl polní maršál Wallis, velitel hlavní císařské armády, který obdržel instrukce, aby se snažil uzavřít mír, pokud to nebude vyžadovat příliš mnoho územních ústupků. Jeho vyjednavač ale neuspěl a další jednání převzal hrabě Neipperg. Ten se dopustil – vedle jiných – rovněž té chyby, že se vypravil k velkovezírovi osobně, načež byl zajat a Osmani s ním nakládali jako s vězněm. Nakonec vzhledem ke své situaci i všeobecné demoralizaci a defétismu na císařské straně přijal mimořádně tvrdé mírové podmínky vyjednané za pomoci zprostředkovatele, francouzského vyslance v turecké říši hraběte Villeneuva. Ty znamenaly vydání pevností Bělehrad, Šabac a Oršava i ztrátu rozlehlého území v Bosně, Srbsku a Valašsku (prakticky veškerých územních zisků z předchozí války v letech 1716–1718).

Císař Karel VI. byl z mírových podmínek velmi rozčarován, ještě víc jej ale rozladil fakt, že než se dostala smlouva k němu do Vídně na ratifikaci, začaly být již jednotlivé body naplňovány a jemu již proto nezbylo než dokument proti své vůli podepsat. Prohlásil, že jak hrabě Wallis, tak hrabě Neipperg nehorázně překročili své pravomoci, následoval soud a pevnostní vězení. Neipperg byl vězněn nejprve v Rábu (dnes Győr v Maďarsku), poté v tehdy českém Kladsku (dnes Kłodzko v Polsku).

Na svobodu se dostal krátce po skonu císaře Karla VI., když vypukly války o rakouské dědictví (1740–1748) a mladá panovnice Marie Terezie potřebovala všechny schopné důstojníky k obraně před dobyvačnými záměry pruského krále Fridricha II. Za svého bývalého učitele se přimluvil i manžel královny, vévoda František Štěpán Lotrinský, a před hrabětem Neippergem vyvstal počátkem roku 1741 nelehký úkol postavit novou armádu a vyprostit z obležení slezské pevnosti ohrožované Prusy. V případě Nisy se mu to podařilo, avšak před městem Břeh (dnes Brzeg) se střetl s Fridrichovou armádou v bitvě u Molvic. Přes počáteční úspěchy, vysoké pruské ztráty a útěk krále Fridricha z bojiště ale nakonec misky vah zvrátila početní převaha pruského dělostřelectva a disciplinovanost pěchoty a Neipperg utrpěl v boji porážku. Přesto si v dalším tažení nepočínal špatně a další postup Prusů zastavil. Nicméně po vpádu Bavorů, Francouzů a Sasů do Čech musel uzavřít s Fridrichem II. tajnou úmluvu o separátním míru, kterou Prusům vydal Dolní Slezsko a pevnost Nisu, aby mohl své vojsko odvést do Čech proti novému nepříteli. Velení armády poté převzal osobně František Štěpán Lotrinský s Neippergem jako osobním poradcem.

V dalším roce byl maršál Neipperg opět jmenován velitelem v Lucembursku a posledního polního tažení se zúčastnil roku 1743 ve štábu „pragmatické“ armády v jižním Německu, kde participoval na vítězství v bitvě u Dettingenu. Poté převedl habsburský sbor na druhý břeh Rýna, odkud se ale musel později zase stáhnout. Zbytek války strávil jako velitel v Lucembursku, načež se vrátil do Vídně, kde od roku 1753 působil ve dvorské válečné radě. Zemřel ve Vídni den před svými 90. narozeninami.

Osobnost hraběte Neipperga si připomínáme velmi unikátní knihou. Jde o rukopisnou kopii „Deníku z poslední války v Uhrách a polních tažení let 1737, 1738, 1739…“ hraběte Schmettaua. Dlouhý název knihy připomíná i nešťastná mírová jednání vedená právě hrabětem Neippergem a pochopitelně se o tomto rakouském vojevůdci objevují časté zmínky v textu. Jde o jeden z nemnoha narativních pramenů k této často opomíjené válce, vydaných rovněž tiskem, a to nejenom v němčině, ale i ve francouzštině. Za pozornost stojí fakt, že autorem textu je Neippergův vrstevník, berlínský rodák Samuel hrabě Schmettau (nikoliv jeho syn Friedrich Wilhelm Karl, jak bývá velmi často uváděno), jehož vojenská kariéra byla také velice pestrá. Bojoval ve všech konfliktech, jimiž prošel i Neipperg, sloužil v armádě dánské, pruské, saské, habsburské a kariéru zakončil jako pruský polní maršál. Roku 1739 před koncem turecké války byl jmenován velitelem klíčové pevnosti Bělehrad, proto je nutné k jeho práci přistupovat kriticky. Přesto zůstává jeho popis války i mírových jednání velmi cenným zdrojem informací.

Prezentovaný rukopis byl digitalizován v rámci projektu VISK6 a naleznete jej volně online dostupný zde.

Online dostupná jsou i tištěná vydání knihy, francouzské z roku 1771, a také z roku 1772 a z roku 1786 a německé z roku 1772 a z roku 1788.

Citace:

SCHMETTAU, [Samuel von]. Journal de la derniere guerre d`Hongrie pendant la Campagne de 1737, 1738, 1739 que la paix fut conclue le1ma de 7bre Entre L'Empereur Charles VI. et le Grand Seigneur reprensté par le Comte de Neipperg et le grand Vezir et par la mediation de la France representé par Mr. le Marquis de Villeneuve son Ambassadeur a la Porte. [rukopis]. [234] s.

Zdeněk Munzar